Navždy nám zůstane 2015!

Pravidelný reportér německé fanouškovské stránky U2tour.de vystupující pod jménem "Dirk" sepsal krátké shrnutí tří koncertů U2 v rámci "iNNOCENCE + eXPERIENCE Tour 2018", které měl doposud možnost osobně vidět. Šlo o koncery v San Jose a v Las Vegas. Zajímavě srovnává současné pojetí show s koncerty, které jsme měli možnost vidět v roce 2015. Na U2czech.blog.cz máte nyní možnost přečíst si tento krátký "report" i vy.

Navždy nám zůstane 2015!

"Nám zůstane Paříž," říká v srdcervoucím konci filmu "Casablanca" Humphrey Bogart směrem k Ingrid Bergman. Na krátké okamžiky si Rick a Ilsa přejí být zase spolu, znovu prožívat svoje pařížské štěstí, vědí, že si jsou souzeni. Okolnosti jim ale nepřejí. No a já se trošku cítím jako Humphrey Bogart. Vzpomínky na 2015 a tehdejší tou ve mě dodnes zanchává silné emoce - fantastické koncerty, senzační pódium. Bohužel je rok 2018 - je jiná doba, okolnosti se změnily a má láska k tomuto tour postupně ochladla. Ještě více, než v roce 2015 se U2 nechávají vést svým kreativním týmem a produkcí. Obří obrazovka dominuje koncertu a vše to připomíná spíše "divadelní představení", protože show je od začátku až do konce přepiplaná. Pro něco sponátnního nebo na nějakou okamžitou změnu není moc prostoru.

Z geniálního začátku koncertu z roku 2015, kterému dominovaly 4 hity a 4 členové skupiny bez jakékoliv podpory obří obrazovky nic nezbylo. Místo toho je obrazovka středobodem show a první dvě písničky "Love Is All We Have Left" a "The Blackout" se odehrávají právě tak, že skupina U2 je zahraje uvnitř obrazovky. To ovlivňuje pochopitelně náladu v publiku a je třeba říci, že to atmosféře nepřidá. Koncert jakoby začal teprve písničkou "Lights Of Home", kdy se skupina objeví na hlavním pódiu.

Koncertní Innocence-blok, který se skládá z písniček z předešlého alba SOI a obsahuje naprosto stejné nápady a animace jako ten z roku 2015, považuji za trošku neoriginální, i když chápu, co U2 k tomu vedlo. Kdyby tour pokračovalo v roce 2016 (jak se původně uvažovalo), tak by to ale dávalo větší smysl.

Zatímco v roce 2015 představovalo kvarteto Bullet The Blue Sky, Pride, Streets a With Or Without You brutální finále show, působí dnes Pride hudebně izolovaně a následující písničky Get Out Of Your Own Way a American Soul nejsou sto udržet atmosféru koncertů z roku 2015.

Problém písniček je jejich zpracování. Nejvíce je to vidět u Sunday Bloody Sunday. Publikum chce slavit, chce skákat, zpívat, ale současná verze je bezkrevná. Současně hraná verze "Best Thing" si vysloužila popravdě řečeno označení "uspávač hadů". Staring At The Sun není zahrána špatně, ale škodí ji doprovodná videoprojekce z nepokojů a demonstrací v Charlottesville. Oproti tomu jsou bezvadně zahrány Gloria, Red Flag Day, Acrobat, There Is A Light a Desire.

Přímo surrealistický zážitek má člověk na konci koncertu. Světla zhasnou a je konec - nic víc nic míň. Z hlediska dramaturgie zcela v pořádku (Bono teatrálně beze slova zmizí pryč) ovšem jsme snad na rockovém koncertě, ne?

Shrnutí: Nemůžu říci, že by U2 scházela odvaha - zahrát tolik nových písniček, zahrát i nějaké perly a kompletně vynechat album The Joshua Tree (což považuji za výborný počin). Koncept show ale nejak do sebe nepasuje. Celkově se nedaří Bonovi a zbytku kapely navodit vzájemnou atmosféru - někdy to vypadá, že jsou skupina a publikum strašně odděleni takovou neviditelnou bariérou. Vzhledem k tomu, že u dvojkoncertů nedochází ke změnám, je to spíše zklamání. Mám pocit, že kdyby obrazovka a doprovodná technika v jeden jediný večer nefungovala, skupina a fanoušci by si koncert užili více, než tomu bylo doposud.