Koncert U2 očima čtenářů U2czech.blog.cz: Barcelona

Koncert v rozpálené Barceloně popisuje náš starý známý Bill.cz. A o čem je řeč? O vstupu na stadion, o cenách za reklamní předměty no a o samotném koncertu U2!

Barcelona, krásné přímořské město, tentokrát hostilo naše irské chlapce nikoliv ve fotbalovém chrámu Camp Nou, ale v olympijském areálu. Pro mě to byl celkově sedmý koncert U2 a z hlediska čekání ve frontě před stadionem patřil k těm náročnějším. A to i přesto, že nepatřím mezi "ultras", kteří před stadionem stepují od brzkých dopoledních hodin. Ke stadionu jsem v poměrně horkém, ale na Barcelonu ještě snesitelném počasí dorazil kolem 16 hodiny. Lístek jsem měl na stání, a tak jsem musel absolvovat poněkud atypický systém vstupu, který byl směřován na opačné straně areálu, než kde se nacházely vstupy pro sedící. Ochranka začala vpouštět fanoušky po skupinkách cca 100 až 200 lidí, které od sebe oddělovala tak, aby vytvořili jakési dva "hady". Ty se hlemýždím tempem posunovaly blíž ke stadionu.

Postupně bylo nutné absolvovat trojí kontrolu vstupenek a jednu osobní prohlídku… No, příliš důslední naši katalánští přátelé nebyli… Žádné detektory, ani ruční, jen letmý pohled do tašky… Foťáku na dně si nevšimli, což by stejně dopadlo třeba u granátuJ Před samotným stadionem už bylo po všem a mohlo se vejít do samotného stadionu. Jeho plocha už byla z poloviny ve stínu, což jsem uvítal s větší než malou mírou nadšení. Zamířil jsem na svoje oblíbené místo k bariérám kameramanů, kde jste ve slušné vzdálenosti od pódia a přitom se při následném téměř pětihodinovém čekání máte o co opřít a také vám nikdo zezadu nerozlije pivo. To mimochodem spolu s pohárkem s motivem turné stálo cca 10 euro. Tričko 35 euro, čili standardní ceny.

Atmosféra před koncertem přátelská, byl to babylón národů, zvláště Italů bylo v mé části plochy snad podobně mnoho jako domácích fanoušků. Milým překvapením pro mě byl výkon předkapely High Flying Birds Noela Gallaghera. I tady na U2czech jsem četl negativní ohlasy, ale hudebně to bylo pohodové vystoupení, ve kterém sice Gallagher šetřil emocemi, ale místní fandy potěšil tím, že svůj set odehrál v dresu zdejšího fotbalového klubu.

Po další asi hodině čekání světla na stadionu začala pohasínat a areálem se neslo intro Whole Of The Moon. Nemá příliš smysl rozepisovat se o všech písničkách, které onoho večera od U2 zazněly, žádné překvapení se nekonalo a my všichni je dobře známe. Přesto bych se u několika z nich zastavil s vlastním hodnocením.

Koncert měl z mého pohledu tři vrcholy - tím prvním byla Bad se skvostným snippetem hitu Davida Bowieho Heroes. Emočně i hudebně mimořádně silná chvíle. Druhý - a zřejmě nejzásadnější moment celého setlistu - následoval krátce po Bad: přechod kapely z předsunutého pódia, rozsvícení obrazovky a hymnický začátek Streets. Koncertu v Barceloně zásadně pomohl fakt, že v podstatě od začátku vystoupení kolem 21:45 hodin už byla tma. Když se pak při Streets rozzářila 60metrová obrazovka červeným světlem a následně obraz přešel do skvěle natočených záběrů americké krajiny, bylo to vskutku velkolepé. Mimochodem - kvalita obří obrazovky byla opravdu dechberoucí, má grafické rozlišení 8K a její tvar s obloukem uprostřed vytváří až trojrozměrný dojem.

Třetím vrcholem koncertu pro mě byla píseň Exit - vířící Edgeova kytara, naléhavý herecký (ale nikoliv trapný) Bonův projev a opět vizuální majstrštyk projekční plochy. Ne, U2 opravdu nepotřebují konfety, plameny a další vychytávky, aby dokázali v kombinaci s kvalitními písněmi vytvořit maximální audio-vizuální show.

Na volbu songů přídavkového setlistu, který ale v podstatě tvoří víc než třetinu celého koncertu, se minimálně zpočátku turné snesl z řad některých fanoušků kritický hlas. Prý novější písničky nezapadají do konceptu výročí 30 let The Joshua Tree. Já tento názor nesdílel a osobní zkušenost mi tento pohled potvrdila. Pink Floyd při turné k albu The Division Bell také zahráli celou desku The Dark Side of the Moon, ale zároveň byl setlist protkaný písněmi z novějších alb včetně těch nahraných již bez Rogera Waterse. Čili nic nového pod sluncem.

Ale zpět k U2. Z přídavkových songů patří k nejlepším momentům Beautiful Day. Před začátkem turné bych to netipoval, ale v tomhle upraveném aranžmá mě tento (zatím) poslední skutečně zásadní rádiový hit U2 opět naplno baví. Vertigo nezklame nikdy, kdežto moje tak oblíbená Ultraviolet prostě nějak nemá energii. Nepotřebuji mít nutně u každé písně show, jakou U2 předvedli při Ultraviolet během turné 360, ale nyní to prostě není takový zážitek. Mám u toho podobně smíšený pocit, jako u City of Blinding Lights při IE tour, kdy té písni na rozdíl od předchozích dvou turné prostě v živém provedení něco chybělo.

Co mě na tomto turné trochu mrzí je skutečnost, že naši chlapci alespoň některé písně vzájemně nepropojili nějakým hudebním nápadem ve stylu některých dřívějších turné - však všichni dobře známe přechody z Bad či Please do Streets a podobně. Nejsem hudebník, ale věřím, že zase nějaké zdlouhavé zásadně invenční práce by k tomu nebylo třeba.

Nakonec bych zmínil poslední položku setlistu - The Little Things That Give You Away. Ochutnávka z nového alba je dle mého mínění velmi povedený počin, skvěle zapadá do konceptu poslední desky SoI, která není na rozdíl od předcházejícího Horizontu překombinovaná. Novým písním U2 nechybí lehkost, přirozenost, přímočarost a hudební nápaditost. A to dává dost důvodů těšit se na avizované album Songs of Experience. U2 jej slibují na konci roku. No, možná… snad… Ale ať už to bude za pár měsíců, nebo třeba až za rok, jedno je jisté - následné turné bude opět vyprodané. A nějaká ta vstupenka nepochybně bude i moje.