U2 LIVE v Berlíně (3. koncert): očima čtenářky U2czech.blog.cz
Trošku později, ale přece! Dlouholetá a věrná čtenářka U2czech.blog.cz Jasmin nám poslala svůj report z Berlína III.Děkujeme! Zároveň je to motivace pro Vás ostatní - pište, pište a pište do redakce Vaše postřehy, zkušenosti, rady a jiné informace z probíhajícího U2 tour. Napište a pošlete do naší redakce report i když už někdo o "vašem" koncertě něco napsal! Myslím si, že mluvím za všechny čtenáře U2czech.blog.cz, když řeknu, že nás to baví!
Když U2 v prosinci 2014 ohlásili turné, okamžitě jsme začali s ostatníma vybírat destinaci, kam za nimi vyrazíme. Rozhodnutí padlo na Londýn, zajímavá, dobře dostupná metropole, kde nikdo z nás ještě nebyl. Abychom nic nechali náhodě, zaplatili jsme si subscribe a čekali na den D, až bude spuštěn prodej...Smůla byla, že prodej lístků na Londýn se spouštěl o hodinu později než na jiné koncerty a už od začátku byly problémy se na stránky vůbec zalogovat, tak jsme to po pár desítkách minut odpískali a v tom zmatku a stresu pak už každý koupil, co mu padlo do košíku. Takže já brala lístky do Paříže, Aneta s Honzou do Kolína, Denisa neměla vůbec nic a Lukáš už předem avizoval, že na halové turné kašle... Ach jo...to je bilance....místo společného tripu pojedeme každý někam jinam...O to příjemnější bylo pak ohlášení dalších přidaných shows a zadařilo se v public sale koupit lístky do Berlína. Yes! Tak přece se dobrá věc podařila a večírek bude! A že teda byl...ale na to jsme si museli víc jak tři čtvrtě roku počkat.
Jelikož Berlín byl hned z kraje Evropského legu, vydávali jsme se na cestu plní očekávání. A protože termín padl na státní svátek a prodloužený víkend, spojili jsme to i s příjemným výletem do německé metropole. Start byl ráno v sobotu v Brně, jelikož jsme fans sesbíraní z celé Moravy. Jak jsme se blížili na západ, nálada a očekávání rostlo a počasí se projasňovalo. Za ty tři dny jsme stihli vidět krásy města, zažili atmosféru Berlínského maratonu, nepotkali skoro žádné uprchlíky a jako skalní fans si hodinku postáli před hotelem Waldorf Astroria (ale nikdo z kapely se neobjevil).
V den koncertu jsme měli naplánovaný už jen program na dopoledne a to rychlou návštěvu Olympijského stadionu, a Berlínské zdi, která sousedí s Mercedes-Benz Arenou s tím, že rovnou očekujeme situaci před halou. Od kámošů jsme měli info, jak probíhalo náramkování při 1. Berlíně, tak jsme nechtěli nic podcenit. Kolem 13 hodiny bylo u arény pár desítek fans, tak jsme situaci zhodnotili jako celkem poklidnou s tím, že uděláme otočku na hotel pro české vlajky a zásoby jídla a vrátíme se k hale tak na 16. hodinu. O to milejší překvapení bylo, že se najednou objevili sekuriťáci se čtečkami, že jdou rozdávat náramky 1. vlně čekajících fans. Teď jsme poprvé fakt ocenili Mobil tickets, protože jsme si mohli nechat naše kódy rovnou oscanovat a za pár minutek už jsme měli svoje růžové náramky na ruce. Systém, jakým to probíhalo, byl více než úsměvný. Jeden sekuriťák měl kolem sebe chumel lidí s mobilama a scanoval, druhý o pár metrů dál na dobré slovo, aniž by si to už ověřil, rozdával pásky. Tady byl prostor pro nějakého vychytralého unterwasermana se dostat k náramku klidně bez kontroly.... Tak to by bylo, náramky máme, jedeme zpět na hotel pro věci a jelikož bylo hezky, nečinilo nám problém se kolem 16. hodiny vrátit k hale čekat do fronty.
Celkem nás překvapilo, že v 16 hodin bylo u haly stále stejně fanoušků jako před 2,5 hodinama a díky náramkům jsme mohli rovnou do prostoru ohraničeného hrazením.
Čekání uteklo rychle. Když jste v bandě, můžete se vystřídat a odskočit si na záchod, zkouknout stánek s merchandise a stále vám někdo hlídá fleka. Ještě udělat pár fotek před halou a byla tu 18. hodina a pokyn od hlavního sekuriťáka, ať si nachystáme tašky ke kontrole a za 2 minuty se otevřely brány. Tak rychlou kontrolu jsem nezažila nikde a to byl můj 5. koncert U2. Navíc po incidentu ve Stockholmu jsem čekala, že kontroly budou mnohem důkladnější. Za 5 minut jsme už byli uvnitř arény a zvažovali, kam si teda půjdeme stoupnout. Většina byla pro místa u e-stage, takže jsme zůstali tam. 1. lajna byla sice již obsazená, ale nevadí. 2. řada, taky dobrá. Navíc před námi stála slečna s přítelem, která se později stala Bonovou tanečnicí. Neříkám, že je to tak vždy, ale tohle bylo bohužel celé domluvené. Stále se něco vyptávala sekuriťáka, ochomítali se tam lidi od U2, já osobně si teda make-up na koncertě neupravuju. Slečna ale neustále čekovala svůj vzhled v zrcátku a pudrovala nosík...
Následovaly další 2 hodiny čekání, nějaké to pivko, lehký boj s jedním dotěrným fanouškem, který se stále na nás tlačil...hala se pomalu plnila...po 20. hodině se ochozy rozpohybovaly do mexické vlny a už jsme celí nervózní napínali uši, kdy se rozezní People Have The Power od Patti Smith. Půl 9, je to tady! Hala začala sborově zpívat, protože všichni už věděli, co bude následovat. Dokonce jsme stáli na straně, odkud přicházel Bono. Tak jsme netrpělivě vyhlíželi, až se objeví. Srdíčko mi bušilo...před 5 lety ve Vídni jsem málem po prvních vteřinách koncertu dostala infarkt, tak jsem sama nevěděla, zda mě to zase málem netrefí, když Bono nastoupí na e-stage. Najednou tam stál. Malý Pán...říkám si...je tak malý a starý...ale i tak to mělo své kouzlo (ikdyž tahle ta blonďatá image mu ale fakt přidala roky a vůbec mu nesluší). Bono začal zpívat úvodní "ooo" a celá hala se přidala, wow, je to tady!
Pomalu kráčel po mole a tady byla 1. vada na kráse...když stojíte zboku e-stage, nevidíte na hlavní podium. Takže ten brutálně našlapaný úvod v podobě The Miracle, Gloria, Vertigo a I Will Follow, kdy celá hala burácí a skáče, vy natahujete krk a snažíte se něco vidět a možná si to neužíváte tak, jak první lajna u podia. Pak se rozezněly 1. tóny Iris a konečně se do hry naplno zapojila i obrazovka. Tuhle písničku mám z desky hodně ráda a naživo mě baví moc! Naprostým propadákem z mého pohledu je Sunday Bloody Sunday v akustické verzi. Tohle prostě nefunguje. Naopak elektrizující a ve spojení s výbornou projekcí Until The End byla 1. vrcholem večera! Bono řádí na malém podiu, prská vodu, hraje si The Edgem jako s malým panáčkem. Stejně tak skvěle funguje Even Better, kdy se na e-stage konečně přesouvá celá kapela. Tahle ta část byla prostě top. Kapela jak na dlani! Při Mysterious Ways Bono ukazuje na naši sousedku, v tu chvíli nám nějak docvaklo, co si tam celou dobu před koncertem se sekuriťákama domlouvala...
Dalším vrcholem večera byl přechod ze Zooropy do Streets, které prostě fungují vždy, pokud ještě někdo na tribunách nestál, tak teď už opravdu skákal každý, hala burácela a celý ten zážitek je ještě umocněn tím, jak se v hale rozsvítí světla a celé to člověk intenzivněji vnímá. Pak následuje Pride a samozřejmě moje nejmilovanější WOWY, kterou kdyby nezahráli, tak jim to neodpustím. Bono ji celou odzpívá na e-stage přímo před námi. Najednou Bono mává a pomalu se loučí, ach né! Už je konec - hrozně rychle to uteklo...samozřejmě, že budou ještě přídavky, ale když vás něco baví, vůbec si neuvědomíte, že už uplynuly 2 hodiny.
I z mého pohledu musím uznat, že leč City miluju, na tomto turné nějak nefunguje a vlastně ani Beautiful Day...naopak One, bez které bych se klidně obešla, na tomto turné funguje skvěle. Odzpívaná fanoušky má neskutečnou atmosféru a jak to celé gradovalo, i my jsme se chytli kolem ramen a jednohlasně zpívali Love is a temple...jedinou chybičkou je, že kapela už vůbec nepřijde na e-stage a rozloučí se na hlavním podiu.
Tak a je po všem. Já jsem byla spokojená, i přesto, že při 360 jsem ve Vídni a Mnichově měla intenzivnější zážitek z kapely, protože jsem stála rovnou pod podiem v kotli a 80% koncertu je měla na dosah 3 metrů.
Následovala neplánovaná afterparty před halou, kdy jsme nad pár panáky Jägermeistra zhodnotili s ostatními fans z různých koutů Evropy, že to byla dobrá show a poté u metra ještě společně s pouličním zpěvákem zapěli One. Tu nám zahrál na přání. Nezbývá než konstatovat, že trip do Berlína se podařil a NEXT STOP PARIS!
Jelikož Berlín byl hned z kraje Evropského legu, vydávali jsme se na cestu plní očekávání. A protože termín padl na státní svátek a prodloužený víkend, spojili jsme to i s příjemným výletem do německé metropole. Start byl ráno v sobotu v Brně, jelikož jsme fans sesbíraní z celé Moravy. Jak jsme se blížili na západ, nálada a očekávání rostlo a počasí se projasňovalo. Za ty tři dny jsme stihli vidět krásy města, zažili atmosféru Berlínského maratonu, nepotkali skoro žádné uprchlíky a jako skalní fans si hodinku postáli před hotelem Waldorf Astroria (ale nikdo z kapely se neobjevil).
V den koncertu jsme měli naplánovaný už jen program na dopoledne a to rychlou návštěvu Olympijského stadionu, a Berlínské zdi, která sousedí s Mercedes-Benz Arenou s tím, že rovnou očekujeme situaci před halou. Od kámošů jsme měli info, jak probíhalo náramkování při 1. Berlíně, tak jsme nechtěli nic podcenit. Kolem 13 hodiny bylo u arény pár desítek fans, tak jsme situaci zhodnotili jako celkem poklidnou s tím, že uděláme otočku na hotel pro české vlajky a zásoby jídla a vrátíme se k hale tak na 16. hodinu. O to milejší překvapení bylo, že se najednou objevili sekuriťáci se čtečkami, že jdou rozdávat náramky 1. vlně čekajících fans. Teď jsme poprvé fakt ocenili Mobil tickets, protože jsme si mohli nechat naše kódy rovnou oscanovat a za pár minutek už jsme měli svoje růžové náramky na ruce. Systém, jakým to probíhalo, byl více než úsměvný. Jeden sekuriťák měl kolem sebe chumel lidí s mobilama a scanoval, druhý o pár metrů dál na dobré slovo, aniž by si to už ověřil, rozdával pásky. Tady byl prostor pro nějakého vychytralého unterwasermana se dostat k náramku klidně bez kontroly.... Tak to by bylo, náramky máme, jedeme zpět na hotel pro věci a jelikož bylo hezky, nečinilo nám problém se kolem 16. hodiny vrátit k hale čekat do fronty.
Celkem nás překvapilo, že v 16 hodin bylo u haly stále stejně fanoušků jako před 2,5 hodinama a díky náramkům jsme mohli rovnou do prostoru ohraničeného hrazením.
Čekání uteklo rychle. Když jste v bandě, můžete se vystřídat a odskočit si na záchod, zkouknout stánek s merchandise a stále vám někdo hlídá fleka. Ještě udělat pár fotek před halou a byla tu 18. hodina a pokyn od hlavního sekuriťáka, ať si nachystáme tašky ke kontrole a za 2 minuty se otevřely brány. Tak rychlou kontrolu jsem nezažila nikde a to byl můj 5. koncert U2. Navíc po incidentu ve Stockholmu jsem čekala, že kontroly budou mnohem důkladnější. Za 5 minut jsme už byli uvnitř arény a zvažovali, kam si teda půjdeme stoupnout. Většina byla pro místa u e-stage, takže jsme zůstali tam. 1. lajna byla sice již obsazená, ale nevadí. 2. řada, taky dobrá. Navíc před námi stála slečna s přítelem, která se později stala Bonovou tanečnicí. Neříkám, že je to tak vždy, ale tohle bylo bohužel celé domluvené. Stále se něco vyptávala sekuriťáka, ochomítali se tam lidi od U2, já osobně si teda make-up na koncertě neupravuju. Slečna ale neustále čekovala svůj vzhled v zrcátku a pudrovala nosík...
Následovaly další 2 hodiny čekání, nějaké to pivko, lehký boj s jedním dotěrným fanouškem, který se stále na nás tlačil...hala se pomalu plnila...po 20. hodině se ochozy rozpohybovaly do mexické vlny a už jsme celí nervózní napínali uši, kdy se rozezní People Have The Power od Patti Smith. Půl 9, je to tady! Hala začala sborově zpívat, protože všichni už věděli, co bude následovat. Dokonce jsme stáli na straně, odkud přicházel Bono. Tak jsme netrpělivě vyhlíželi, až se objeví. Srdíčko mi bušilo...před 5 lety ve Vídni jsem málem po prvních vteřinách koncertu dostala infarkt, tak jsem sama nevěděla, zda mě to zase málem netrefí, když Bono nastoupí na e-stage. Najednou tam stál. Malý Pán...říkám si...je tak malý a starý...ale i tak to mělo své kouzlo (ikdyž tahle ta blonďatá image mu ale fakt přidala roky a vůbec mu nesluší). Bono začal zpívat úvodní "ooo" a celá hala se přidala, wow, je to tady!
Pomalu kráčel po mole a tady byla 1. vada na kráse...když stojíte zboku e-stage, nevidíte na hlavní podium. Takže ten brutálně našlapaný úvod v podobě The Miracle, Gloria, Vertigo a I Will Follow, kdy celá hala burácí a skáče, vy natahujete krk a snažíte se něco vidět a možná si to neužíváte tak, jak první lajna u podia. Pak se rozezněly 1. tóny Iris a konečně se do hry naplno zapojila i obrazovka. Tuhle písničku mám z desky hodně ráda a naživo mě baví moc! Naprostým propadákem z mého pohledu je Sunday Bloody Sunday v akustické verzi. Tohle prostě nefunguje. Naopak elektrizující a ve spojení s výbornou projekcí Until The End byla 1. vrcholem večera! Bono řádí na malém podiu, prská vodu, hraje si The Edgem jako s malým panáčkem. Stejně tak skvěle funguje Even Better, kdy se na e-stage konečně přesouvá celá kapela. Tahle ta část byla prostě top. Kapela jak na dlani! Při Mysterious Ways Bono ukazuje na naši sousedku, v tu chvíli nám nějak docvaklo, co si tam celou dobu před koncertem se sekuriťákama domlouvala...
Dalším vrcholem večera byl přechod ze Zooropy do Streets, které prostě fungují vždy, pokud ještě někdo na tribunách nestál, tak teď už opravdu skákal každý, hala burácela a celý ten zážitek je ještě umocněn tím, jak se v hale rozsvítí světla a celé to člověk intenzivněji vnímá. Pak následuje Pride a samozřejmě moje nejmilovanější WOWY, kterou kdyby nezahráli, tak jim to neodpustím. Bono ji celou odzpívá na e-stage přímo před námi. Najednou Bono mává a pomalu se loučí, ach né! Už je konec - hrozně rychle to uteklo...samozřejmě, že budou ještě přídavky, ale když vás něco baví, vůbec si neuvědomíte, že už uplynuly 2 hodiny.
I z mého pohledu musím uznat, že leč City miluju, na tomto turné nějak nefunguje a vlastně ani Beautiful Day...naopak One, bez které bych se klidně obešla, na tomto turné funguje skvěle. Odzpívaná fanoušky má neskutečnou atmosféru a jak to celé gradovalo, i my jsme se chytli kolem ramen a jednohlasně zpívali Love is a temple...jedinou chybičkou je, že kapela už vůbec nepřijde na e-stage a rozloučí se na hlavním podiu.
Tak a je po všem. Já jsem byla spokojená, i přesto, že při 360 jsem ve Vídni a Mnichově měla intenzivnější zážitek z kapely, protože jsem stála rovnou pod podiem v kotli a 80% koncertu je měla na dosah 3 metrů.
Následovala neplánovaná afterparty před halou, kdy jsme nad pár panáky Jägermeistra zhodnotili s ostatními fans z různých koutů Evropy, že to byla dobrá show a poté u metra ještě společně s pouličním zpěvákem zapěli One. Tu nám zahrál na přání. Nezbývá než konstatovat, že trip do Berlína se podařil a NEXT STOP PARIS!
Komentáře
Okomentovat