U2 LIVE v Berlíně (2. koncert) očima U2czech.blog.cz

Redakce U2czech.blog.cz přináší svůj report z II. berlínského koncertu U2 (čtěte reporty z Turína KLIK a nebo z Amsterdamu KLIK popsané z perspektivy našich čtenářů). Upozorňuji, že níže popsané řádky jsou výhradně názorem redakce U2czech.blog.cz, které se nemusí shodovat se zážitky ostatních fanoušků.

V rámci evropské části probíhajícího tour jsme si vybrali druhý koncert U2 v Berlíně, v den narozenin mé přítelkyně a vzniku skupiny U2 jako takové. Vzhledem k tomu, že jsme členy U2.com koupili jsme si (již tradičně) lístky jako subscribers. Tickety byly do sektoru 213, za pódiem ale mega blízko ke skupině.

K hale jsme přišli okolo 19. hodiny a během 10 minut jsme se dostali dovnitř. Vstup probíhal uplně v klidu, oskenovali nám vstupenky (neměli jsme SMS tickety, ale obyčejné papírové) a nasměrovali nás do našeho sektoru. Mercedes-Benz Arena připomíná naši O2 Arenu v Praze jen s tím rozdílem, že je menší. Atmosféra v hale před 2. berlínským koncertem (alespoň v našem sektoru a sektorech okolo nás) mi poměrně naháněla strach. Popravdě řečeno, někteří fans, vypadali před začátkem tak, že přišli na stadion umřít a ne si užít koncert U2. Možná to i souviselo s věkovým rozdílem, protože většina osazenstva se skládala věku 40+. Proběhly 3 vlny, hala potemněla a šlo se na to!

Okolo 20,30 se halou rozdunělo intro People Have The Power (KLIK), což naplněná hala kvitovala hurónským řevem a po pár chvilkách se Bono objevil na předsunutém pódiu - začala The Miracle (KLIK). První tóny písničky odhalily jednu poměrně velkou mouchu - přestože se jednalo o již druhý koncert ve stejné hale, zvuk byl příšerný (alespoň během prvních 3 písniček, než se to zvukařům podařilo více méně vše ošéfovat). Vinou špatného zvuku zapadla i poměrně vydařená verze Vertigo. Velkou radost mi udělaly další dvě písničky The Eletric Co. (KLIK) a I Will Follow (KLIK), které atmosféru významným způsobem uvolnily a probudily publikum (The Edge byl fakt "on fire").

Následovaly písničky z nového alba Iris (KLIK), The Cedarwood Road (KLIK) a Song For Someone. Vše bylo doprovázeno bombastickou videoprojekcí, která vyvrcholila během písničky The Cedarwood Road, když Bono procházel vnitřkem obrazovky. Po poloakustické Sunday Bloody Sunday a Raised By Wolves následovala achtung babyovská Until The End Of The World (KLIK), která byla pro mě osobně absolutním vrcholem celé první části setlistu.

Po pauze, která byla vyplněna remixem písničky The Fly (KLIK) z dílny Bonova kamaráda Gavina Fridaye. Následoval hudební orgasmus v posobě Invisible (KLIK), Even Better Than The Real Thing (KLIK) a Mysterious Ways (KLIK). Během poslední jmenované písničky vytáhl Bono na pódium chlapíka v obleku Mephista. Během těchto 3 písniček byl rozdíl mezi utahanou první částí koncertu a probíhajícím setem značný!

Následovaly koncertovky Desire a Angel Of Harlem - ty netřeba popisovat. Akustická Every Breaking Wave a October byly také bezva. Co mě překvapilo byla písnička Bullet The Blue Sky, kde Bono ukázal i své herecké nadání.

Vrcholem koncertu, kdy se chytali opravdu všichni v hale, bylo podle mého klasické trio Where The Streets Have No Name, Pride (In The Name Of Love) a With Or Without You. V rámci přídavku zazněly City Of Blinding Lights, Beautiful Day (ten večer poměrně slabá verze) a I Still Haven't Found What I'm Looking For, kterou se pár minut po 11 hodině U2 rozloučili.