Bono o Jaggerovi: To, čeho Mick Jagger dosáhl, je kolosální!

Německý deník Die Welt (KLIK) přinesl rozhovor s Bonem. Rozhovor vznikl u příležitosti 70. narozenin zpěváka Micka Jaggera. Zpěvák U2 se v překvapivě dlouhém rozhovoru vyjadřuje k přátelství s Mickem Jaggerem i k novému albu U2. Na U2czech.blog.cz máte nyní jedinečnou možnost (jako již tradičně) přečíst si zkrácenou verzi tohoto rozhovoru v češtině.

Bono o Jaggerovi: To, čeho Mick Jagger dosáhl, je kolosální!

V době, kdy U2 absolvovali svůj první koncert, byli Rolling Stones již dlouhou dobu významným uskupením na tehdejší rockové scéně. Na rozdíl od RS nebyli U2 nikdy spojováni s příběhy ala Sex drogy a rock n' roll. O irské čtveřici se vždy mluvilo spíše ve spojitosti s politickou angažovaností. Koncerty obou skupin patří dodnes k absolutnímu vrcholu hudební branže. Bono a Mick Jagger (ústřední postavy obou skupin) by měly být konkurenti, ve skutečnosti jsou ale přátelé, jejichž cesty se v průběhu mnoha desetiletí mnohokrát zkřížily, potkávali se ve studiu i na pódiu. Naposledy tomu tak bylo v roce 2009 v newyorské Madison Square Garden, kdy si U2 společně se "Stouny" zahráli písničky "Gimme Shelter" a "Stuck in a moment".

Die Welt: Bono, je pravda, že jste, jako mladý, usnul na koncertu Rolling Stones?

Bono: Ano, je to pravda. Bylo to v Madison Square Garden v New Yorku. To, že jsem usnul, ale nemělo nic společného s kapelou, ale s tím, že jsem před koncertem cestoval do New Yorku přes půl planety. Večer jsem byl pak na konci se silami.

Die Welt: Koncert Rolling Stones nepatří zrovna mezi ty nejklidnější. Musel jste být tenkrát opravdu hodně unavený, že jste při takovém randálu usnul.

Bono: I když to nyní bude znít divně, já nemám problém usínat za velkého hluku nebo během hlasitě puštěné hudby. Usnul jsem i na koncertu skupiny Sonic Youth. To nemá s hudbou nic společného, spíše se stupněm únavy. Tehdejší koncert "Stounů" byl super, dokud jsem neusnul. Ještě si živě pamatuji, na co jsem tehdy myslel, když se RS objevili na pódiu: "Ok, "Bill Wyman je taková ta maminka, Charlie Watts je taťka. A pak jsou tam takové ty zlobivé dětičky Mick, Keith a Ron, které tam na pódiu poskakují sem a tam.

Die Welt: Kdy jste potkal Micka Jaggera poprvé?

Bono: Myslím si, že to bylo v roce 1983 v nahrávacím studiu v New Yorku. Když teď o tom mluvím, úplně přesně si vzpomínám na to, co měl Mick na sobě - modrou námořnickou bundičku a k tomu elegantní botky. Působil na mě tak anglicky a staromódně - v tom dobrém smyslu slova. Každopádně tam v tom studiu přede mnou stál úplně jiný Jagger, než ten, kterého jsem znal z rádia, koncertů nebo z vyprávění fanoušků jeho skupiny. Tenhle velký rozdíl mezi jeho pověstí a tím, jaký je ve skutečnosti, se pak v průběhu dalších let, když jsme se stali přáteli, ještě zvětšil.

Die Welt: 26. července bude mít Jagger 70 let. Krátce předtím byl se svou kapelou na tour. Co Vás napadne, když vidíte, že tento pán už nějakých 50 let poskakuje, tančí a zpívá na pódiu jakoby nic?

Bono: Víte, je toho tolik, co na něm obdivuji, Vypadá jako baleťák z jiného století. Zároveň má Mick neuvěřitelně krásný obličej. Všechny ty vrásky ho ještě zkrášlily. A víte proč? Protože ty vrásky umí nosit. Miluju jeho vrásky.

Die Welt: Na jedné straně jsme si zvykli na to, že rockové hvězdy zestárly a dále dělají dobrou hudbu, na druhé straně se jich neustále ptáme, jak dlouho to ještě bude trvat, než to zabalí nebo ještě hůře - jak dlouho mezi námi vydrží. Čím to, že nás tyto otázky nenapadají při pohledu na Micka Jaggera?

Bono: Možná to má co dělat s tím, že on sám je neuvěřitelně fit. Abyste se dostali na takovou úroveň, stojí to strašně moc námahy. Mickův otec byl učitel tělocviku, to se na něm také podepsalo. On sám udržuje své tělo i hlasivky ve formě. To není samo sebou. Je to spojeno se spoustou práce. Chodí do posilky i k učiteli zpěvu a přistupuje k tomu se vší vážností. Tato disciplinovanost udělala z Rolling Stones tu legendu, která trvá i v přítomnosti. Mick zabránil tomu, aby RS zapadli do zapomnění - tak jako drtivá většina skupin z 60. a 70 let. RS prošli i těžkými časy, kdy se museli soudit s jejich manažerem Allenem Kleinem.

Die Welt: …který jim mj. ukradl vlastnický práva na jejich největší alba.

Bono: Ano, RS tenkrát ztratili strašnou spoustu peněz. A v této složité době byl v kapele člověk, který skupinu nasměroval správným směrem - byl to Mick Jagger.

Die Welt: Jak je Jagger vnímán veřejností?

Bono: Hodně lidí mu předhazuje, že mu jde jen o prachy. Pravda je, že rozumí obchodu a tomu, jak se kšefty dělají a mají dělat. Proč? Právě proto, že RS ve svých počátcích ztratili mnoho peněz. A věřte mi, že v jeho kapele ví všichni, že je to Mick Jagger, kdo je zvedl. Mick ale dobře ví, že by bez svých "kámošů" ve skupině nikdy nedosáhl tak vysoko v hudebním průmyslu. To je to, co na něm obdivuji - kreativita a obchodnický um.

Die Welt: Steven Spielberg je takový typ.

Bono: Ano, Spielberg je dobrý příklad. Mick je takový Spielberg rocku. S tím rozdílem, že je veřejností vnímán úplně jinak, než Spielberg. Protože se v posledních desetiletích věnoval obchodním věcem ve skupině a znásobil tím i její zisky, narušil se jeho obraz "napitého bohéma". Taková ta představa trubadúra, který se nechává ovívat větrem, a v hlavě mu probíhají inspirativní myšlenky. Ale to není Mick! Ten je spíše pán větru, než že by se jím nechal hnát.

Die Welt: S Rolling Stones jste hráli v roce 2009 Gimme Shelter v Madison Square Garden - tam, kde jste kdysi dávno usnul.

Bono: Vystoupili jsme tenkrát během 25. výročí Rock 'n' Roll Hall of Fame. Nejen s nimi, ale také s jinými umělci jako Patti Smith a Bruce Springsteen. Myslím si, že jsme tenkrát zahráli úplně jinou verzi "Gimme Shelter". Zní mi to dodnes tak zvláštně. Byl jsem tenkrát strašně rád, že jsme to zvládli. Byli jsme v té době těsně po první části světového tour a byli jsme vyšťavení.

Die Welt: Únava Vás popadne často, když jste na pódiu s Mickem Jaggerem.

Bono: Únava zmizela v okamžiku, když se na pódiu objevil Mick. Začali jsme s hraním a pak jsem se otočil a Mick se najednou zjevil ze zákulisí. Přiskákal jako tornádo.

Die Welt: Co Vám v tom okamžiku proběhlo hlavou? Něco ve smyslu: "Teď bych měl předvést něco opravdu spektakulárního?"

Bono: Ne. V ten okamžik jsem tam stál jako opařený. Když jsem se z toho oklepal, přesunul jsem se na druhou stranu pódia a tím mu tak ukázal: Je to na tobě. Pódium je jen tvé.

Die Welt: Něco jako v cirkusové manéži, když se tam střetnou dvě šelmy.

Bono: Chtěl jsem mu jen jít z cesty. Ten večer jsem se vůbec necítil na jakýkoliv duet. Jak jsem říkal, byli jsme unavení. Možná, kdyby si dopřál více spánku, možná bych byl aktivnější. Je jedna věc, kterou bys nikdy neměl dělat, když jsi na pódiu s Mickem Jaggerem a je to tanec.

Die Welt: Co bych měl místo toho dělat?

Bono: Prostě tam jen stát a moc se nehýbat - nejlépe vůbec. Bylo zvláštní tam stát, zpívat s ním písničku a přitom ho pozorovat při tom všem co tam předváděl.

Die Welt: Naučil jste se od Micka Jaggera něco?

Bono: Ano, ukázal mi, jak překonat gravitaci (smích) a také to, že je při odletu letadla důležité držet hlavu nahoře.

Die Welt: Každopádně jste byl Mickův dobrý žák - především co se obchodu týká. Poslední turné U2 vydělalo podle společnosti Billboard 793 milionů dolarů a stalo se s 7.1 miliony diváků nejúspěšnějším tour všech dob. Překonali jste rekord, který drželi právě Rolling Stones s 558 miliony dolarů. Jaký měla taková rivalita vliv na vaše přátelství?

Bono: Víte, my se tu rivalitu snažíme vždycky brát s nadhledem. Když totiž děláme takové velké koncerty, jde nám především o fanoušky. Ti vidí, že do nich investujeme i my nemalé peníze.

Die Welt: Ostatním to ale možná tak nepřijde. Když totiž měli "Stouni" obří kobru, vytasili U2 obří citrón, který fungoval jako dopravní prostředek k předsunutému pódiu.

Bono: Na festivalech jsem stál často úplně vzadu a nic jsem z toho neměl. Jak po umělecké stránce, tak po hudební. Nic jsem neviděl, nic jsem pořádně neslyšel. To pro mě není to, co bych očekával od koncertu pod širým nebem. Velké show, které dělají U2 a Rolling Stones, stojí obrovské množství peněz. To znamená, že si sice vyděláme míň, ale naši fanoušci z toho mají víc.

Die Welt: Co jste říkal na to, že během posledního tour RS byly ceny lístků předražené (blížící se 600 dolarům) a samotná skupina musela zasáhnout a snížit ceny lístků, aby v konečném efektu nehrála před prázdnými arénami?

Bono: To jsem nějak nezaregistroval.

Die Welt: To Vám máme věřit?

Bono: Ale je to tak. S U2 jsme právě zalezlí v takové černé díře, protože pracujeme na tom, abychom dokončili naše album. V tom okamžiku nejsme v tak intenzivním kontaktu s vnějším světem, sníme. V tomto okamžiku nevíme, kdy to vyjde, možná v průběhu příštích týdnů nebo i na konci roku. Žijeme jen nahráváním a nechceme se z toho snu probudit, dokud to nebude podle našich představ. Pokud se ale vrátíme k tématu rivality mezi RS a U2: Mick navštívil na konci 90. let naše tour Popmart. Po koncertu přišel za naším producentem a s typicky anglickým akcentem odvětil: Well, to bylo tak trochu Star Wars, ne?"

Die Welt: To byl kompliment?

Bono: Jak se to vezme. Nemyslel ten sci-fi film, ale vizi amerického prezidenta Regana raketové ochrany USA, která měla být použita proti tehdejší říší zla - Sovětskému svazu.

Die Welt: Jste nervózní, když víte, že Vás během koncertu pozoruje někdo takový jako je MIck Jagger?

Bono: Tak to si pište! Jsem vždycky nervózní, když vím, že se na mě dívá někdo, jako je Mick Jagger. Chci v ten okamžik být ten nejlepší umělec na světě.