U2tour.de: Interview s Ralphem Larmannem (II. díl)

Po prvním dílu rozhovoru s fotografem Ralphem Larmannem (kdo nečetl, nechť kliká - KLIK) si můžete přečíst druhý díl, ve kterém se mluví o fanoušcích U2, fotografových zážitcích z koncertu v Minneapolis a jiných zajímavých věcech.

U2tour.de: Ano, fanoušci jsou u U2 také důležitým elementem. Fanoušci při nich stáli po několik dekád. Pochopitelně společně zažívali lepší a horší časy a třeba po Joshue Tree bylo jasné, že musí vyjít něco úplně odlišného, ale že by U2 i potom připadali nějak arogantně, to si určitě také nemyslím. Připravenost a ochota fanoušků vidět své idoly jsou ve Vaší knize také zmíněny: jen 2% vstupenek na kanadsko-americkou část U2360° bylo po Bonově zranění vráceno zpět organizátorům. Je neuvěřitelné, že si většina fanoušků prostě řekla: "Ok, tak si prostě počkám jeden rok a nebudu chtít peníze zpátky." To přece v hudebním průmyslu není samozřejmost, že?

Ralph Larmann: Ne, to tedy určitě není samozřejmost! Když člověk zažije koncert U2, jsou tam momenty, kdy jsem byl emocionálně dotčený - nehledě na to, že jsem např. ve Wembley byl na pódiu s U2 před 90000 diváky, abych vyfotil ono nádherné 360° panorama. Nikdy taky nezapomenu na berlínský koncert během Vertigo Tour na Olympijském stadionu (tehdy tam bylo 70 000 diváků) a na okamžik, kdy U2 začali hrát Where The Streets Have No Name a celý ten obrovský dav se začal třást jako při zemětřesení. To je něco…to je něco…co se vás citově hluboce dotkne, to se nedá překonat. Není snad možné, aby kapela uvolnila u publika více energie. Víte, já jsem také muzikant, také jsem hrál v různých kapelách, a proto mám možná k hudbě velice blízko - sice ne v takové dimenzi jako U2 - pane Bože, to ne! Ale vím, o co jde, o jakou magii se jedná. A právě takovou magii jsem teď schopen zažívat i jako fotograf a to je prostě šílenost! Během koncertů v USA a především během koncertu v Minneapolis lilo jako z konve. Po 15 minutách, kdy pršelo snad ze všech možných stran a na mých fotografiích to je jasně vidět, se diváci a kapela nějakým způsobem semkli a prostě si to užívali. Prostě jen tak. Měl jsem obrovské problémy s mou aparaturou, protože jsem měl ty dvě Leica S2 a měl jsem o ně obrovský strach - jeden aparát stojí 19000 euro. Omotal jsem okolo nich dva velké ručníky, které mi donesli ze zázemí a celou dobu jsem pak mé digitály otíral do sucha. Na konci koncertu jsem byl tak mokrý (boty, ponožky, triko), jako bych vylezl z bazénu. Ještě nikdy jsem nebyl tak promočený. Ale byl jsem šťastný (smích), pokud to tak mohu říci, protože U2 ten večer odehráli senzační koncert. Přetransformovali ten déšť do nějakého druhu pozitivní energie a to se nepodaří jen tak někomu! To se prostě nedá popsat slovy, když je umělec schopen něčeho takového. Jiní umělci si třeba řeknou: "Kašleme na to. Prší jako blázen." Ale U2 ne. Pravdou je, že to byl takový teplý letní déšť, ale byla to pěkná smršť. Člověče, co ti na tom pódiu předváděli! Takové fotografie jsem v životě neviděl…to se prostě nedá popsat.

U2tour.de: Mám právě jednu z těch fotek před sebou a jsou bezvadné, velice se podařily. Existuje nějaká vtipná story, kterou byste nám chtěl povyprávět a nechtěl ji před námi zatajit?
Ralph Larmann: Byla to intenzivní týdenní práce, která začala už před cestou do New Yorku. Ještě večer před odletem jsem totiž fotil poslední koncert Maria Bartha na Olympijském stadionu v Berlíně. Odtud jsem pak letěl přímo do New Yorku a ještě ten samý večer v den příletu jsem fotil show v St. Louis. Byla to dřina, jak se sluší a patří.

U2tour.de: To tedy byla tvrdá výzva.
Ralph Larmann: To souhlasím, byla to výzva, ale všechno dobře fungovalo. Jak říkám, byl to neuvěřitelně intenzivní časový úsek mého života - jet v koloně s kapelou za doprovodu policie na stadion, jet po narvané dálnici s tolika auty, připadal jsem si jako ve filmu. A musím říci, že mě to taky neuvěřitelně bavilo, především tento týden v USA byl něco zvláštního a myslím si, že obrázky taky něco naznačují. Přes 100 fotografií z celkového počtu 180, které jsou v knížce, pochází z koncertů v USA. Všechen ten šrumec zvěčnit na fotografiích - to byl pro mě fascinující pocit. Byla to šílenost! A potom byl všemu najednou konec. Kapela letěla zpět do New Yorku a já letěl z Minneapolis, kde jsem se po koncertě musel komplet převléci do teplého oblečení, zpět do Frankfurtu. Před odletem jsem děkoval Brianu Cellerovi, generálnímu řediteli Principle Management U2. Ten mě ale úplně dostal, protože řekl: "Za co prosím tě? Jsi teď součást naší rodiny." V tu chvíli jsem zjistil, že jsem dokázal na poli fotografování strašně moc a že už to snad ani nebudu moci překonat. Takže teď jsem na vrcholu. I ta práce pro Volkswagen je pro mě absolutním vrcholem v mém oboru. Ve Stockholmu jsem fotografoval banket při předávání Nobelovy ceny - to jsou šílené události, které mají neuvěřitelný genius loci, neuvěřitelnou energii. Že to můžu dělat, být u toho - to je pro mě, jako pro fotografa, absolutní top. Co bych chtěl víc? Mám nejlepší práci na světě, užívám si jí a chci ji dělat celý svůj život!

Konec druhého dílu!

Hlasovali jste pro U2czech.blog.cz v soutěži o blog roku 2012? Ne? Tak to udělejte TADY.