Rozhovor s autorem Me&U2 360

O sérii knížek "Me&U2" a "Me&U2 360°" byla na U2czech.blog.cz už řeč (KLIK). Tento knižní projekt autora Cathala McCarrona nyní ožije i na plátně kin (upoutávka na dokument ZDE). Autor a zároveň nadšený fanoušek skupiny U2 poskytl zajímavý rozhovor italské stránce U2place.com. Vzhledem k tomu, že U2place.com nepovolila překlad celého rozhovoru, U2czech.blog.cz nyní nabízí překlad těch (podle mého názoru) nejzajímavějších pasáží rozhovoru.

Kde bylo publikum během posledního tour nejvřelejší?

Nejhlasitější to bylo v Mexiku. Pocit slyšet 100 000 lidí, kteří přes dvě hodiny freneticky zpívají a křičí, je něco neuvěřitelného - to se musí zažít. Fyzicky náročné to bylo také v Buenos Aires. Bylo fascinující vidět všechny ty poskakující a mávající fanoušky.

Kde bylo publikum poněkud chladné?

Během několika koncertů v USA bylo publikum poměrně tiché a zdrženlivé. Nejhorší to bylo v Salt Lake City. V Austrálii to bylo v Brisbane. I ve švédském Göteborgu byli fanoušci celkem zdrženliví.

Myslíš si, že existují rozdíly mezi fanoušky po celém světě?

Evropští fanoušci jsou dost dobří: koncerty jsou hlučné a lidi ukazují své nadšení během koncertu. Nicméně i v rámci Evropy existují i rozdíly, dokonce ve stejné zemi. Myslím si, že jednodušší je rozlišovat mezi zeměmi mluvícími anglicky a tím zbytkem. Lidé, žijící v zemích, kde je rodnou řečí angličtina, tedy v Americe, v Austrálii a v Anglii, jsou na koncertech skupiny U2 mnohem introvertní, než kdekoliv jinde.

Můžeš uvést i další rozdíly?

Určitě. Na světě je mnoho rozdílných kultur. To se pravděpodobně promítá i do fanouškovství. Například v Argentině, Brazílii či Mexiku lidé čekali před stadionem i několik dní. Nicméně, Argentinci i Brazilci mají promyšlený systém "čekajících skupin". V každé skupině je několik lidí. Její členové si mohou odskočit či odejít a potom se opět vrátit na místo, pokud ve frontě zůstal alespoň jeden její člen.

V Evropě to bylo individuální. V Moskvě fanoušky hlídalo několik desítek až stovek vojáků. V Helsinkách byli fanoušci poslušní a čekali ve frontě. V Göteborgu se fanoušci vstupující na plochu drželi za ramen člověka, který byl před nimi, aby tak měli přehled o tom, kudy vede fronta.

V USA bylo čekání před stadionem v noci zakázané. Fanoušci tak přišli, nechali si na ruku napsat pořadové číslo a pak šli domů. V den koncertu ve vrátili v 6 ráno a čekali tam až do večera. V Baltimoru pomáhali fanouškům s čekáním i členové ochranky U2.

Na před druhým koncertem na Novém Zéladnu bylo ve frontě pouhých devět lidí, když jsem dorazil v 10 hodin já. Ve dvě odpoledne tam stálo jen osmdesát lidí, protože většina fans dorazila až tak okolo šesté nebo sedmé hodiny. V Brisbane měli fanoušci k dispozici zdarma vodu, opalovací krém a speciální altánek, kde byl stín.

Nejlepší koncert U2360° Tour a proč?

Hm, je těžké vybrat pouhý jeden. Můj osobní seznam by byl asi takovýto:

Dublin 2 - protože to byl můj první koncert na stání a byl jsem blízko oblouku, po kterém chodila skupina
Chorzow - vnitřní spojení mezi fanoušky a skupinou byl neuvěřitelný
Boston 2 - protože to bylo poprvé, kdy jsem byl přímo před pódiem uprostřed
Turín - protože to bylo první vystoupení po Bonově zranění a celý koncert byl hodně emocionální
Auckland 2 - protože jsem byl v první řadě
Buenos Aires 2 - protože publikum se zbláznilo.
Mexico City 2 - protože to bylo opravdu ale opravdu hodně dobré

Pokud bych měl ale vybrat asi nejlepší, tak by to byl koncert v Chorzowě nebo v Mexiku.

Nejhorší koncert U2360°?

Koncerty, které jsem si moc neužil, byly Göteborg, Salt Lake City, Helsinki 1 (byly tam nějaké technické problémy a skupina nebyla ten večer ve své kůži) a Anaheim 1 (byl to sedmý koncert se stejným setlistem, což bylo frustrující).

U2 live v České republice? Pouhý sen? Pokud si myslíš, že ne, přidej se k nám na facebook.com! KLIK!