Velký rozhovor s The Edgem a Bonem
V magazínu Süddeutsche Zeitung se objevil zajímavý rozhovor s Bonem a The Edgem, který se odehrál po premiéře dokumentu From The Sky Down v kanadském Torontu. Novinář, který oba dva členy skupiny vyzpovídal, se jmenoval Lars Jensen. Na U2czech.blog.cz máte nyní exkluzívní možnost přečíst si tento rozhovor v překladu. Příjemné čtení!
Bono a The Edge sedí v torontské restauraci a znalecky zkoumají vinný lístek. Večer předtím byl odvysílán na torontském filmovém festivalu melodramatický dokument o vzniku Achtung Baby From The Sky Down. U2 byli v té době krátce před rozpadem a ve filmu je popsán jejich znovupovstání. Režisérovi Davisi Guggenheimovi byl k dispozici kompletní archív skupiny a vznikl tak překvapivě upřímný film o vysychající kreativitě a ješitnosti mladých mužů, kteří dosáhli mnoho velice rychle. Bono a The Edge se premiéry v Torontu pochopitelně účastnili a dočkali se ovací ve stoje.
Co je důležité podotknout: V létě skončilo dvouleté tour pod názvem U2360° - největší ze všech, se 7,1 miliony diváků a s výnosem před 500 milionů euro. Víno bylo nalito, Bono a The Edge přivoněli ke skleničkám a s úsměvem čekali na otázky.
V dobré náladě, pánové?
The Edge: Vždycky když máme tour za sebou, těším se ze života.
The Edge: Vždycky když máme tour za sebou, těším se ze života.
Publikum bylo včera po premiéře From The Sky Down nadšené. Líbí se Vám ten film také?
The Edge: Řekl bych asi tak: film nás překvapil. Režisér Davis Guggenheim zpracoval dilema, ve kterém jsme tenkrát byli, do všeobecně známého příběhu. Během fáze stříhání materiálu jsme mu poslali pár připomínek a nápadů - on je ignoroval. Je to film Davise Guggenheima, ne film U2. Tím lépe.
Bono: Pro mě bylo bolestné sedět v kině. Nesnáším ty okamžiky, když mám na něco vzpomínat. Naše stará alba neposlouchám a nedívám se nikdy zpět, protože se vždycky zhrozím. Tak špatně vnímám naši hudbu.
The Edge: To je pravda. Nenávidí všechny písničky od U2.
Bono: Ale nyní jsme sesbírali nezvěřejněné kousky a verze z Achtung Baby pro jubilejní verzi alba a některé songy se mi doslova líbí. Heaven And Hell, Blow Your House Down. Dokonce Who's Gonna Ride Your Wild Horses zněla lépe, než jsem si dříve myslel. Ty písničky bychom mohli dnes vydat a každý by je považoval za písničky z roku 2011.
The Edge: Řekl bych asi tak: film nás překvapil. Režisér Davis Guggenheim zpracoval dilema, ve kterém jsme tenkrát byli, do všeobecně známého příběhu. Během fáze stříhání materiálu jsme mu poslali pár připomínek a nápadů - on je ignoroval. Je to film Davise Guggenheima, ne film U2. Tím lépe.
Bono: Pro mě bylo bolestné sedět v kině. Nesnáším ty okamžiky, když mám na něco vzpomínat. Naše stará alba neposlouchám a nedívám se nikdy zpět, protože se vždycky zhrozím. Tak špatně vnímám naši hudbu.
The Edge: To je pravda. Nenávidí všechny písničky od U2.
Bono: Ale nyní jsme sesbírali nezvěřejněné kousky a verze z Achtung Baby pro jubilejní verzi alba a některé songy se mi doslova líbí. Heaven And Hell, Blow Your House Down. Dokonce Who's Gonna Ride Your Wild Horses zněla lépe, než jsem si dříve myslel. Ty písničky bychom mohli dnes vydat a každý by je považoval za písničky z roku 2011.
Po 35 letech společné práce se Vám líbí tři písničky?
Bono: Miss Sarajevo jeden z mála písní, při kterých nemám takové divné cukání.
Bono: Miss Sarajevo jeden z mála písní, při kterých nemám takové divné cukání.
The Edge: Nejhorší je, když na diskotéce zahrají Sunday, Bloody Sunday a taneční plocha se najednou vyprázdní. To jsem už párkrát zažil.
Myslím si, že U2 rozumím lépe od té doby, co jsem byl v Dublinu s mou dcerou na dětském hřišti a ona tam žďuchla nějakého chlapečka a jeho matka zařvala: "Příště vrazíš té malé couře taky jednu".
Bono: Tomu příběhu věřím bez jakýchkoliv námitek! Většinu naší kariéry jsme byli v Dublinu jen mláceni až do chvíle, kdy jsme leželi na zemi.
The Edge: Dublin byl vždycky místo, kde vládly pěsti. Člověk musí dávat pozor, co říká.
Bono: Pane Bože, kolikrát jsem já dostal do držky.
Protože jste ji často otvíral?
Bono: Ano, několikrát jsem tu svou pusu prostě nezvřel. V Irsku je tato agrese všude tam, kde máš upadající dělničkou kulturu. Podívejte se na Johna Lennona nebo na bratry Gallaghery z Oasis, jejichž předci jsou z Irska a oni jsou v podstatě Irové.To je prostě tak: "Co jsi říkal?" Bum - a máš jednu. Vyrostl jsem v ulici, která zase taková nebyla, ale nacházela se jako nárazníkové pásmo mezi dvěma nebezpečnýma čtvrtěma. Extrémní zlost, všude, pokaždé.
Je to důvod pro Vaši vlastní agresi?
The Edge: Bono svou agresi nikdy nezvládal. Když vypění, zmizíme a počkáme, dokud nevychladne.
Myslím si, že U2 rozumím lépe od té doby, co jsem byl v Dublinu s mou dcerou na dětském hřišti a ona tam žďuchla nějakého chlapečka a jeho matka zařvala: "Příště vrazíš té malé couře taky jednu".
Bono: Tomu příběhu věřím bez jakýchkoliv námitek! Většinu naší kariéry jsme byli v Dublinu jen mláceni až do chvíle, kdy jsme leželi na zemi.
The Edge: Dublin byl vždycky místo, kde vládly pěsti. Člověk musí dávat pozor, co říká.
Bono: Pane Bože, kolikrát jsem já dostal do držky.
Protože jste ji často otvíral?
Bono: Ano, několikrát jsem tu svou pusu prostě nezvřel. V Irsku je tato agrese všude tam, kde máš upadající dělničkou kulturu. Podívejte se na Johna Lennona nebo na bratry Gallaghery z Oasis, jejichž předci jsou z Irska a oni jsou v podstatě Irové.To je prostě tak: "Co jsi říkal?" Bum - a máš jednu. Vyrostl jsem v ulici, která zase taková nebyla, ale nacházela se jako nárazníkové pásmo mezi dvěma nebezpečnýma čtvrtěma. Extrémní zlost, všude, pokaždé.
Je to důvod pro Vaši vlastní agresi?
The Edge: Bono svou agresi nikdy nezvládal. Když vypění, zmizíme a počkáme, dokud nevychladne.
A kdo se v kapele stará o vyrování síly?
The Edge: Jsem to já. Ale i moje trpělivost má své hranice.
Bono: To je přece myšlenka Rock 'n' Rollu: přeměnit zlost a vztek na melodii. The Who byli naštvaní, The Clash rovněž. The Beatles představují jen hněv. »I saw her standing there - FUCK OFF!«
A Vy jste se dříve cítili tak taky?
Bono: Na konci 80. let jsem byl extrémně nedisciplinovaný. Úspěch mi stoupl do hlavy. Došlo to tak daleko, že jsem měl za pódiem boxovací pytel, do kterého jsem po koncertu párkrát zaboxoval; energie mi procházela tělem, jakobych strčil ruce do zásuvky. Jedna dívka, která pracovala u nás v šatně, se pokoušela vysušit mi moje spocené vlasy, zatímco jsem se na židli třepal jako idiot. Nevěděla co s tím, tak vzala fén a třískla mě do zátylku.
The Edge: Pomohlo to?
Bono: Dělala, jakoby se nic nestalo a fénovala dál.
Film přibližuje Vaši zlost. Na jedné ze scén je patrné, že se cítíte být během koncertu svými kolegy opuštěn a začínátě na ně řvát.
The Edge: Co vidíte ve filmu, to je ještě neškodné.
The Edge: Co vidíte ve filmu, to je ještě neškodné.
Opravdu? Jak tedy vypadá opravdový nával zlosti alá Bono?
The Edge: Dokáže být pěkně hlasitý. Tak, že musíme opustit prostor, ve kterém se nachází. Deset minut později se pochopitelně omluví.
Bono: Takové výbuchy jsem ale už neměl pár let.
The Edge: Máš pravdu - stárneme.
Kdy jste se naposledy Vy dva poprali?
Bono: Už je to dlouho.
Kdo vyhrál?
Bono: Řeknu jen toto: nezahrávejte si s žádným kytaristou. Mají perfektní koordinaci rukou a očí. Edgeova pravačka je opravdu silná. Věřte mi - přátelím se s mnoha praváky.
Škoda jen, že takové scény nejsou ve filmu...
Bono: ...přenechali jsme Davisovi celý náš archív z 80. a 90. let. Mezi to patřily i věci, na které jsme dávno zapoměli. Nemám vůbec tušení, co tam bylo za poklady.
The Edge: Musíme mít nějaké to své tajemnství - nejsme konec konců žádná peepshow.
Kdy začala krize U2?
The Edge: Když jsmě měli v Americe v polovině 80. let obrovský úspěch s naším Joshua Tree Tour. Organizátoři nás nutili, abychom odešli hrát z hal na stadiony. To nás zatěžovalo. Neměli jsme techniku, neměli jsme tým, žádné zkušenosti. Byli jsme čtyři kluci z Dublinu, prostě klubová kapela, která najednou hraje před 80000 davem. Cítili jsme, jak nás to ničí.
Proč jste tedy nehráli potom v klubech?
The Edge: protože poptávka byla tak veliká, že lístky na koncerty v halách pak stály na černém trhu tisíce dolarů.
Bono: Náhle jsme se stali v Americe superhvězdami. To nejhorší, co se člověku může stát na maoistické hudební scéně ve Velké Británii.
Co má proboha britská hudební scéna společného s maoistickou Čínou?
Bono: Ideologie hrály velkou roli. Mao zakázal barvu, ptáky, kytky, hudbu. Britská scéna měla jeden jediný zákaz: jít do Ameriky. A potom přišel zpěvk Prince. Na fialové Hondě. Bum! Tehdy byli hudební maoisté bezradní, neboť Prince byl americký, ale byl také cool!
The Edge: Distancovali jsme se od všech ideologií. Na Rattle And Hum jsme se pokusili dělat folk a blues. Neudělali jsme žádný zločin, ale bylo to trošku nemastné neslané. Toto album bychom raději nevydávali.
Bono: Fanoušci byli kvůli nám nervózní a my jsme byli vynervovaní jeden z druhého. Byli jsme kámoši z dětství, ale neměli jsme si už co říct.
Od nuly po desítku: Jak vysoká byla tehdy míra pravděpodobnosti, že se U2 rozpadnou?
Bono: Devět.
The Edge: Nerozpadli bychom se hned. Prostě bychom si postupně zmizeli z očí.
Bono: Byli jsme bezradní, nic nás nenapadalo. The Edge se rozvedl se svou ženou, která tvořila část naší velké rodiny. Seděl mlčky v rohu a cosi brnkal na kytaru. Bylo jasné, že potřebujeme změnu.
Proč Berlín?
Proč ně? To město bylo po pádu zdi hlavním městem změn.
Jak jste řešili své konflikty? Alkohol? Box? Společná terapie?
Bono: Hudba nás zachánila. Chtěli jsme udělat album, které zní elektronicky (něco na způsob Einstürzende Neubauten). Potom jsme začali dělat hudbu, která nás, musím to říci trošku s esoterickým nádechem, vykoupila. Když jsme nahráli One, věděli jsme, jak to s U2 bude dál.
The Edge: Ti dva další - Larry a Adam, si někdy stěžují, že se jim za Alchtung Baby nedostalo uznání.
Bono: Ti dva tenkrát brblali, že naše písničky nejsou dost dobré.
The Edge: A jak se mýlili.
U2 společně žijí a pracují od roku 1976. Oženili byste se společně, kdyby v Irsku povolili manželství mezi muži?
The Edge: Náš vztah nemá s manželstvím nic společného. Setkáváme se jen ve studiu nebo na pódiu.
Dobře, ale Vaše tour trvají až tři roky a na nahrávání alba je potřeba minimálně šest měsíců.
Kdo vyhrál?
Bono: Řeknu jen toto: nezahrávejte si s žádným kytaristou. Mají perfektní koordinaci rukou a očí. Edgeova pravačka je opravdu silná. Věřte mi - přátelím se s mnoha praváky.
Škoda jen, že takové scény nejsou ve filmu...
Bono: ...přenechali jsme Davisovi celý náš archív z 80. a 90. let. Mezi to patřily i věci, na které jsme dávno zapoměli. Nemám vůbec tušení, co tam bylo za poklady.
The Edge: Musíme mít nějaké to své tajemnství - nejsme konec konců žádná peepshow.
Kdy začala krize U2?
The Edge: Když jsmě měli v Americe v polovině 80. let obrovský úspěch s naším Joshua Tree Tour. Organizátoři nás nutili, abychom odešli hrát z hal na stadiony. To nás zatěžovalo. Neměli jsme techniku, neměli jsme tým, žádné zkušenosti. Byli jsme čtyři kluci z Dublinu, prostě klubová kapela, která najednou hraje před 80000 davem. Cítili jsme, jak nás to ničí.
Proč jste tedy nehráli potom v klubech?
The Edge: protože poptávka byla tak veliká, že lístky na koncerty v halách pak stály na černém trhu tisíce dolarů.
Bono: Náhle jsme se stali v Americe superhvězdami. To nejhorší, co se člověku může stát na maoistické hudební scéně ve Velké Británii.
Co má proboha britská hudební scéna společného s maoistickou Čínou?
Bono: Ideologie hrály velkou roli. Mao zakázal barvu, ptáky, kytky, hudbu. Britská scéna měla jeden jediný zákaz: jít do Ameriky. A potom přišel zpěvk Prince. Na fialové Hondě. Bum! Tehdy byli hudební maoisté bezradní, neboť Prince byl americký, ale byl také cool!
The Edge: Distancovali jsme se od všech ideologií. Na Rattle And Hum jsme se pokusili dělat folk a blues. Neudělali jsme žádný zločin, ale bylo to trošku nemastné neslané. Toto album bychom raději nevydávali.
Bono: Fanoušci byli kvůli nám nervózní a my jsme byli vynervovaní jeden z druhého. Byli jsme kámoši z dětství, ale neměli jsme si už co říct.
Od nuly po desítku: Jak vysoká byla tehdy míra pravděpodobnosti, že se U2 rozpadnou?
Bono: Devět.
The Edge: Nerozpadli bychom se hned. Prostě bychom si postupně zmizeli z očí.
Bono: Byli jsme bezradní, nic nás nenapadalo. The Edge se rozvedl se svou ženou, která tvořila část naší velké rodiny. Seděl mlčky v rohu a cosi brnkal na kytaru. Bylo jasné, že potřebujeme změnu.
Proč Berlín?
Proč ně? To město bylo po pádu zdi hlavním městem změn.
Jak jste řešili své konflikty? Alkohol? Box? Společná terapie?
Bono: Hudba nás zachánila. Chtěli jsme udělat album, které zní elektronicky (něco na způsob Einstürzende Neubauten). Potom jsme začali dělat hudbu, která nás, musím to říci trošku s esoterickým nádechem, vykoupila. Když jsme nahráli One, věděli jsme, jak to s U2 bude dál.
The Edge: Ti dva další - Larry a Adam, si někdy stěžují, že se jim za Alchtung Baby nedostalo uznání.
Bono: Ti dva tenkrát brblali, že naše písničky nejsou dost dobré.
The Edge: A jak se mýlili.
U2 společně žijí a pracují od roku 1976. Oženili byste se společně, kdyby v Irsku povolili manželství mezi muži?
The Edge: Náš vztah nemá s manželstvím nic společného. Setkáváme se jen ve studiu nebo na pódiu.
Dobře, ale Vaše tour trvají až tři roky a na nahrávání alba je potřeba minimálně šest měsíců.
Bono: Máme normální mužský problém: čím jsme starší, tím méně prostoru necháváme argumentům jiných členů skupiny. Především, když si ti chlapíci myslí, že už něco dokázali.
The Edge: Neměl by tady ale vzniknout dojem, že se neustále mlátíme nebo se taháme za vlasy. Měli jsme pár hádek, ale když se k nim člověk postaví jako chlap, může se z nich i poučit. Dnes může každý ze skupiny do očí otevřeně říci, co si myslí. Bono co, tě štve na Edgeovi?
Bono: Jeho perfekcionalismus.
The Edge: Pokouším se být perfektní, ale pořád se mi to úplně nepodařilo.
Edge pravděpodobně štve Bonova náklonost k lidem jako je George W. Bush.
The Edge: Bono ví, že to nebude přijato dobře. Není ale pravda, že vinou jeho aktivit trpí skupina jako taková. Každý může dělat, co chce a jak dlouho chce, pokud se pak absolutně soustředí v okamžiku, kdy pracuje pro skupinu.
Bono: Bush a já jsme nebyli nikdy přátelé. Potřebovali jsme pro náš projekt v Africe pomoc a on nám pomohl.
The Edge: Neměl by tady ale vzniknout dojem, že se neustále mlátíme nebo se taháme za vlasy. Měli jsme pár hádek, ale když se k nim člověk postaví jako chlap, může se z nich i poučit. Dnes může každý ze skupiny do očí otevřeně říci, co si myslí. Bono co, tě štve na Edgeovi?
Bono: Jeho perfekcionalismus.
The Edge: Pokouším se být perfektní, ale pořád se mi to úplně nepodařilo.
Edge pravděpodobně štve Bonova náklonost k lidem jako je George W. Bush.
The Edge: Bono ví, že to nebude přijato dobře. Není ale pravda, že vinou jeho aktivit trpí skupina jako taková. Každý může dělat, co chce a jak dlouho chce, pokud se pak absolutně soustředí v okamžiku, kdy pracuje pro skupinu.
Bono: Bush a já jsme nebyli nikdy přátelé. Potřebovali jsme pro náš projekt v Africe pomoc a on nám pomohl.
Když se ale ve studiu, kde jste nahrávali, zastavil milionář Paul Allen se svou kapelou, nebylo to pro některé členy skupiny příjemné.
The Edge: To je pravda. Když vodí Bono na zkoušky kapely své prominentní kamarády, nejsme z toho nikterak na větvi.
Scházíte se společně, abyste si zašli na sklenku vína?
The Edge: Máme společnou vilu v jižní Francii. Tam si dáme flašku vína.
Jakou chybu už nikdy neuděláte?
The Edge: Máme úspěch jen tehdy, když zariskujeme. Hrát na jistotu nás na 100% zabije.
Bono: Dneska jsme mnohem lepší skupina, než dříve - v tom je to nebezpečí. Je obrovský rozdíl mezi být velice dobrý a být brilantní. Momentálně je naše tendence být spíše velice dobrý. Dříve jsme byli odpad. Nebo jsme byli brilantní. Velice dobří jsme byli zřídka. Bylo to tím, že jsme dělali věci, kterým jsme nerozuměli.
Chcete zase více riskovat?
Bono: Skupina U2 bojuje už dvacet let s pocitem nedůležitosti. Snažili jsem se tomu pocitu postavit do cesty, nastavovali jsme mu různé překážky, snažili jsme se mu podívat do očí. Přesto jsme nyní krátce před tím, být nedůležití. Máme sílu naplnit kdekoliv jakýkoliv stadion až po střechu. Napadá nás ale hudba, která pro lidi opravdu něco znamená?
Bono: Dneska jsme mnohem lepší skupina, než dříve - v tom je to nebezpečí. Je obrovský rozdíl mezi být velice dobrý a být brilantní. Momentálně je naše tendence být spíše velice dobrý. Dříve jsme byli odpad. Nebo jsme byli brilantní. Velice dobří jsme byli zřídka. Bylo to tím, že jsme dělali věci, kterým jsme nerozuměli.
Chcete zase více riskovat?
Bono: Skupina U2 bojuje už dvacet let s pocitem nedůležitosti. Snažili jsem se tomu pocitu postavit do cesty, nastavovali jsme mu různé překážky, snažili jsme se mu podívat do očí. Přesto jsme nyní krátce před tím, být nedůležití. Máme sílu naplnit kdekoliv jakýkoliv stadion až po střechu. Napadá nás ale hudba, která pro lidi opravdu něco znamená?
Komentáře
Okomentovat