Bono a The Edge pro italský deník La Repubblica
Překvapivě zajímavý rozhovor s The Edgem a Bonem se objevil v tištěném vydání italského deníku La Repubblica. Rozhovor se točil především okolo vzpomínek dvou členů irského seskupení na nahrávání alba Achtung Baby z počátku 90. let a také okolo nahrávání dokumentu From The Sky Down, který mapuje vzpomínky na onu slavnou éru skupiny U2.
Bono a The Edge se shodli na tom, že to byla doba krize mezi členy skupiny, ale i krize vztahů v rodinách některých členů - především vinou rozvodu The Edge s jeho tehdejší ženou. "Rozvod s manželkou zhoršil náladu všech. Měla bratrské vztahy s ostatními v kapele, starý přítel odešel prostě z ničeho nic do prdele," vzpomíná kytarista The Edge.
U2 byli prý rovněž na rozcestí, kam jít především hudebně dál. Zatímco baskytarista Adam Clayton a bubeník Larry Mullen jr. nabádali k větší opatrnosti, Bono a The Edge chtěli experimentovat. "Byli jsme na mrtvém bodě. Existovalo reálné riziko, že skončíme," dodává Bono. Zkrácený překlad rozhovoru si nyní máte možnost přečíst exkluzívně na U2czech.blog.cz!
Proč se objevil film o nahrávání Achtung Baby, o takové citlivé věci, až nyní?
Bono: Je to jenom ohlédnutí. Potřebovali jsme si osvěžit tu dobu. Nic se neděje náhodou. Tento dokument je připomínkou: kariéra umělce je občas bolestivá, obvzláště, když se rozhodne opustit zónu ve které vyniká a a začne prozkoumávat nové území. V současné době jsme na tom stejně. Je na místě se ptát: skutečně potřebují lidé nové CD od U2?
Takže režisér Guggenheim byl vlastně takový analytik cesty do minulosti?
Bono: Bylo to setkání jen na pár hodin. Nudné pro něj i pro nás. Zvláště, když chtěl, abych něco pořád dokola opakoval. Přesto ožívaly další a další vzpomínky na tu dobu. Dostali jsme se ve vzpomínkách opravdu hluboko. Ožily i vzpomínky, které bych nejraději vymazal. Například ta, jak jsme pochodovali v Berlíně s demonstranty a potom jsme si uvědomili, že jdeme v zástupu lídí, kteří demonstrují proti pádu zdi, která po několik desítek let protínala východ a západ Německa.
Co jste očekávali od nahrávání v Berlíně?
The Edge: Mysleli jsme si, že práce ve studiu, které dříve hostilo Davida Bowieho a Iggiho Popa, bude dostatečně motivující pro naši skupinu.
Bono: Místo toho jsme sestoupili do pekla pekelného.
The Edge: Za celý týden jsme vymysleli jen jediný nápad. Byli jsme ve smrtící patové situaci.
Bono: Byli jsme v depresi. Víte, venku na ulici bylo trošku pod nulou, pršelo, prostě děs - ale ve studiu panovala mezi námi ještě chladnější atmosféra. Cítil jsem se jako fotbalista Interu Milán, který má třicet čtyři let a přemýšlí nad koncem kariéry.
Dostali jste se do nezáviděníhodné situace. Co jste vlastně hledali?
Bono: Hudbu, kterou nikdo nikdy a nikde neslyšel - to byla naše droga. Vlastně stále je. Byli jsme na rozcestí s třemi možnostmi. Buď se opakovat jako na Rattle And Hum nebo vynalézt nový zvuk a nebo to zabalit.
The Edge: Pochopili jsme, že jestli máme dále pokračovat, tak musíme hodit minulost za hlavu a soustředit se na budoucnost.
Co zabránilo rozpadu skupiny?
The Edge: Postupně jsme si začali uvědomovat, že nějaký materiál začínáme mít nahraný. Po týdnech a měsících nahrávání jsme měli hotových šest věcí. Klíčovým momentem nahrávání však byl příchod Briana Ena do Berlína, kterému jsme nechali pustit náš materiál a on, poté co slyšel jednu z písní, zvolal: Pánové, jsem s Vámi ve hře! To nám zvedlo morálku.
U jedné z písní bylo hned od začátku jasné, že se stane hymnou rocku...je to One, která vám zachránila kariéru?
Bono: Neumím na to odpovědět. Jisté je, že když tuto píseň slyšel Axl Rose, volal mi, že ji nemůže přestat poslouchat. Že je to hlas vycházející z jeho duše. Ta píseň se mnou dělá to samé. Je to píseň, která vyhání démony a dělá svět lepším místem.
Nastala chvíle, kdy Bonovy vedlejší aktivity narušily vztahy mezi členy uvnitř kapely?
The Edge: Ano, ale musíme si uvědomit, že pokud by jich nebylo, nenahráli bychom písně jako Pride (In the name of love) nebo bychom neměli tak poetické písničky na albu The Joshua Tree.
Číhá riziko rozpadu skupiny stále za rohem?
Bono: Já nevím, uvidíme. Pro mnoho lidí, včetně mnoha Italů, se z U2 stala víra. Být misionářem je strasně těžké.
Co bude s U2 dál?
Bono: Vytvořili jsme skvělou hudbu, hráli na obřích stadionech. Nyní se, máme-li přežít, musíme vrátit do malých prostorů, s trochou hudby.
Komentáře
Okomentovat