Rozhovor s Bonem pro Rolling Stone

Mám rád čtenáře U2czech.blog.cz - tedy především ty, kteří sedí do pozdního večera u počítače, aby na U2czech.blog.cz přiložili ruku k dílu - třeba překladem perfektního rozhovoru Bona pro časopis Rolling Stone! Děkuji CharlesL a Mikeo.

Rozhodl jsem se pro  jednu věc - zveřejnit oba dva překlady, které jsou opravdu dobré! Každá verze skýtá jiný pohled (dalo by se říci "licenci překladatele") a připadalo mi nefér zveřejnit jen jeden z nich.

Ještě jednou díky, pánové - doufám, že naše spolupráce tímto nekončí!

VERZE 1:

Zahajovací koncert

V Turíně jsem si všiml zajímavé věci. Váš postoj a pohyby na pódiu. Byly tak přirozené. To jak jste šel po pódiu a mával rukama na všechny strany. Byla v tom sebejistota - nic jste nedokazoval, nic jste nepřeháněl.
V den koncertu jsem se probudil s myšlenkami na to, jestli na to mám, jestli to zvládnu. Máme ještě pořád na to, aby tento koncert byl pro lidi zážitek na celý život? Nebo budeme přeceňovaná skupina hrající na fotbalovém stadionu. Není tak lehké vytvořit tu magii. Ale je to na nás. Jsme jako alchymisté. Proměníme sračky ve zlato.  Musíme vytvořit to spojení mezi námi a lidmi.

Ale vy jste nevstával jen z postele. Vracel jste se z operačního stolu.
Byl jsem velmi nervózní - velmi velmi nervózní. Dva dny předtím jsme měli zkoušky a já jsem byl v pořádku. Jenže já jsem zvyklý na koncertech na úplné ponoření do písní. Nejsem zvyklý se cítit nejistě. Nelíbilo se mi to.

Zmizely vaše pochybnosti když jste vstoupil na pódium? Když jste začal ty pohyby jako od Muhammada Aliho - póza jako jsem připraven vás všechny rozsekat?
Víte, když jsem viděl jak mi Larry tleská ve stoje, věděl jsem, že se asi něco děje (směje se). Takže to byla opravdu velká noc, musel jsem si jí projít.
Je to stejně zajímavé - boxeři. Bylo to opravdu jako když jde boxer do ringu. Boxeři si často mluví pro sebe, když vcházejí do ringu. To by jste si o nich asi nemyslel. Když vcházejí a všude jsou ty fanfáry, spíš by jste si řekl, že se budou snažit všem ukázat, co umí. Ale oni si opravdu mluví pro sebe, říkají si, co musí udělat.

Za horizontem

Jaký je váš pocit nyní, rok zpátky od vydání desky No Line on the Horizont. Nejste zklamán, že fanoušci  nevzali album stejně třeba jako Achtung Baby nebo Joshua Tree?
Řekl bych, že dnes tomu rozumím. Album není tak přístupné - ať již hudebně nebo textově. Je tam ale naše velká píseň Moment of Surrender - možná naše největší. Vzpomínám si, jak se to stalo.  Přímo tamhle (ukazuje do obýváku). Bylo to úžasné. Nevím proč jsme potřebovali tak intenzivní píseň. Mám radši takové pohodovější písničky.  Jenže když něco děláte, stejně nad tím nemáte úplnou kontrolu. 
Takže jsme nakonec vypustili tuhle složitou nahrávku. Musím to přiznat. Kdybych byl teenager, bylo by to pro mě asi jako Evropský film - něco spíše uměleckého.
Ale celé vaše turné se točí právě kolem této nahrávky. Na vašich předchozích koncertech jste vždy hráli mnoho písní z aktuálního alba.
Myslím, že se dá dívat na několik posledních let jako na shromažďování síly.  A my jí požadujeme od publika. Ale publikum jí požaduje od nás. Chtějí, abychom je vedli. Nečekají nějakou jednoduchou jízdu.  
Teď si vzpomínám na jinou noc, na hraní písně Get on Your Boots. Píseň konečně zafungovala. Ale chvíli to trvalo. Vždycky jsem věděl, že tam někde uvnitř je to dobrá píseň.  Je to punk rock, tam někde před Princem.  Byl doby kdy Prince dělal rock and roll se svůdnou příchutí. Myslím, že  tohle bylo v našich hlavách, když jsme skládali Get on Your Boots.  Ale ta píseň je spíše punk rock.

V Turíně jste zahráli dvě nové písně. Retur of the Sting Ray Guitar a Glastonbury byly pořádné šlehy. Rockové kopance mezi duchovnějšími částmi koncertu.  Pak tady také byla  akustická North Star - nedokončená balada.
Muzika je pro nás mystérium. K písni North Star - řekl jsem si, že by bylo hezké napsat love song pro univerzum. Glastobury byla ten večer hodně zábavná. Hráli jsme takou verzi u které jsme si byly jisti, že jí zvládneme. Jenže na konci se něco stalo. Tak trochu jsem se ztratil (úšklebek).  Edge se setkal s Jimmy Pagem (v pořadu It Might Get Loud) a to se muselo projevit. Takže je to jako Willie Dixon a všichni tihle blues hoši. Ale já slyším Glastonbury spíše jako Chemical Brothers nebo the Prodigy.
Ta píseň je o tom jaké je to jít na festival. O pouti. Také o té bílé květině, která dvakrát do roka roste v Glastonbury. A mytologie ohledně Glastonbury jde až k příběhu o Josefovi z Arimathy. To je ten chlap, který pomáhal sundat tělo Krista z kříže. Také se o něm říká, že odjel do Británie do Glastonbury, kde právě tenhle velký strom a tuhle bílou květinu našel (recituje část písně: : "Came to find a flowering rose/The flowering rose of Glastonbury".] Říká se o něm také, že mu byl dán do opatrovnictví Svatý Grál.
Tyhle věci jsou pro mě jako "sedmdesátky" (směje se). Nemohl jsem se dočkat až půjdeme do Glastonbury. Všichni ostatní tak jedou kvůli muzice, být s přáteli, pobavit se. No a tak jsme v tý nemocnici, jsem na morfiu a Paul McGuiness (manažer) mi říká, že všechny části show Severní Ameriky se musí zrušit.  Já na to: "Můžeme aspoň tu Glastonbury?"  A doktor Müller-Whlfahrt na to: "Tyhle léky jsou silnější než si myslíte." (směje se).

Další album - nebo alba

Současné tour je méně o posledních albech a víc o vaší historii - písně, které jste hráli v Turíně jsou vaše staré věci smíchané s těmi novějšími. Pak se ta vaše atrakce může stát více proměnlivá - umožnit vám udělat něco víc než jen ohromit.
Idea byla udělat atrakci z diváků - abychom my byli uprostřed všech těch lidí a mohli hrát klidně i nové písně, když budeme chtít. Lidé taky díky tomu všechno vidí, nic jiného na pódiu není - není kam se schovat.
Takže slyším: "Vážně? Chcete hrát nové písně? Co takhle tři?" Jasně, lidé si mohou říkat: "Všechny stály za houby." Ale kdybych já byl U2 fanoušek, tohle by bylo přesně to, co bych chtěl. Chtěl bych být u toho a sledovat jak se nová píseň objeví a vyvíjí se.  Možná zjistíme, že to není přesně to, co jsme si mysleli, že to je. Možná, že tyhle písně už nikdy neuvidí sluneční světlo. Ale máme mnohem víc nových písní k hraní.

Kolik?
Máme Songs of Ascent, což je takový meditativní rock a měl by doplnit No Line on the Horizont. Máme taky rockovou desku. Taky album s hudbou do klubů. A taky nějaký ty věci do muzikálu Spider-Man.
Takže souhrnem asi 25-30 nových písní. Teď se musíme rozhodnou jak je vydáme. Vydáme je všechny najednou? Chris Martin z Coldplay mi volal a říkal: "Slyšel jsem, že máte všechna tahle alba. Mám skvělý nápad. Co takhle vzít z každé desky ty nejlepší písně a vydat je teď hned? A já na to: " Hmmm…" (podrbe si bradu.)
My takhle nepřemýšlíme. Je to trochu bláznivé.  V tomhle smyslu nejsme ani trochu z 21. století, protože jinak by jsme dávali nové písně na internet k posouzení lidem, aby rozhodli, které jsou nejlepší - kdybychom byli opravdu moderní. Ale my čtyři  místo toho jen tak sedíme, debatujeme o nich, a nikdo jiný o nich absolutně nic neví. Znají je snad jen lidi z pláže, protože je tady dost často hrajeme. Tak jako včera večer. (usmívá se).

Jak moc si myslíte, že se show změní příští rok, až přijedete do Severní Ameriky?
Bude to úžasné. Budeme mít možná nové album - myslím, že pravděpodobně ano. Takže to bude skvělé. Tyhle lidi budou mít lístky na úplně novou show s novými písněmi. Bude to příští velmi vzrušující.

VERZE 2

"Bono se řítí zpět"

Dva dny poté, co U2 započali své letošní evropské turné 6. srpna na olympijském stadionu v italském Turíně, sedí frontman skupiny Bono ve svém domě poblíž francouzského města Nice. Záda má opřená vstříc odpolednímu slunci, středomořský vánek mu vane skrze otevřená okna a vypráví s nadšením a vděkem o svém životě v minulých několika měsících: o chvíli kdy cítil, že je s jeho zády něco velice špatně během příprav pro nadcházející severoamerické turné; o své naléhavé operaci protržené ploténky 21. května v Mnichově; o šesti týdnech strávených na nemocničním lůžku; a o svém nástupu na pódium v Turíně za zuřivých tónů písně "Return of the Sting Ray Guitar", jedné z mnoha nových písní, které U2 v posledních měsících napsali a nahráli.

"Mám takový nepříjemný gen," připustil Bono během našeho rozhovoru pro exkluzivní zprávu z právě probíhajícího turné, pocházející z nynějšího čísla časopisu Rolling Stone. "Povahově bývám chvilkami panovačný. Vím o tom. Ale je se mnou také spousta legrace. Jsem bavič." Toto jeho tvrzení se v našem rozhovoru, jak sami uvidíte, rozhodně potvrdí. Následují další útržky z našeho rozhovoru, zabývající se koncertní show, novou tvorbou skupiny a její budoucností, tak jak ji vidí sám Bono.

Úvodní koncert

V Turíně jsem si všimnul zajímavé zdrženlivosti ve tvém postoji, ve tvých pohybech na pódiu. Tvořilo to takovou přirozenou součást tvého vystupování, jak jsi si vykračoval po pódiu a upínal ruce k nebi. Nesnažil jsi se dokázat všem, že jsi opět v pořádku, v kondici. Vystupoval jsi sebevědomě, bez zbytečné horlivosti.
To ráno v den koncertu jsem se probral s určitým pocitem úzkosti: "Dovedu vyzpívat všechny ty vysoké noty? Mám to stále v sobě? Dovedu toto vystoupení proměnit v zážitek, který si bude publikum pamatovat po zbytek svého života? Či to bude pouze vystoupení čtyř nadhodnocených hudebníků, co vystupují na fotbalovém stadionu?" Je to zvláštní místo pro čarování, takový fotbalový stadion. A my jsme si takové místo úmyslně zvolili. Jsme totiž čarodějové. A dovedeme tento stadion proměnit v místo přijímaní Páně, v jedno obrovské spojení. 

Ale ty jsi nestával z postele. Ty jsi doslova vstával z operačního stolu.
Ano, byl jsem velmi nervózní - velmi, velmi nervózní. Dva dny před vystoupením jsme provedli zvukovou zkoušku. A byl jsem v pořádku. Zvládnul jsem ji. Obvykle jsem ale zvyklý na naprosté vžití do své role. Nejsem zvyklý na pocit, který jsem tehdy cítil. Nelíbilo se mi to.

Opustil tě ten pocit, když jsi se ocitl na pódiu? Když jsi se totiž začal pohybovat jako Muhammad Ali, jako boxer, a máchal jsi pěstmi ve vzduchu, působilo to jako jasný signál: "Nezabiju tě, ale jsem připraven si to s tebou rozdat."
No tak když vidím Larryho Mullena jak mi vestoje tleská, tak mi je jasné, že se nejspíš něco děje [směje se]. Byl to pro mě velký večer. Ostatně už jen to, že jsem ho zvládnul.
Je to zajímavé přirovnání, přirovnávat mé počínaní k počínaní boxera. Určitě ho tam trochu bylo, boxera, co se chystá nastoupit do ringu a sám sebe ujišťuje o svém počínání. Což je ostatně něco, co by jste si nikdy o boxerech nepomysleli. Když nastupují do ringu, dělají to za hlasitého potlesku a fanfár, až by si jeden pomyslel, že se přede všemi předvádějí. Ale doopravdy oni se sebou celou dobu rozmlouvají, například Ali, ten si vždy sám pro sebe říkal, co teď musí udělat.

Za 'Horizontem'

Jak se teď po roce cítíš ohledně alba "No Line on the Horizon"? Jsi zklamaný, že ho vaši fanoušci nepřijali tak, jako přijali "Achtung Baby" a "The Joshua Tree"?
Zrovna včera jsem naše nové album poslouchal a chápu jejich pocity. Není totiž tak snadno poslouchatelné, ať již z hlediska textů písní či hudby. Největší písní na albu, která je možná zároveň naší vůbec největší písní, je "Moment of Surrender" a já si pamatuji, jak jsme ji stvořili. Stalo se to támhle [ukazuje směrem k obývacímu pokoji]. Bylo to úžasné. Vlastně ani nevím, proč jsme potřebovali nahrát tak intenzivní album. Já mám rád, když je hudba veselá. Ale nakonec to stejně většinou dopadá, že dovedete kontrolovat a ovládat pouze určitou část toho, co děláte.
Takže jsme nahráli dosti poslechově náročné album. To uznávám. Kdybych byl puberťákem, tak by na mne působilo jako evropský film - umělecky.

Původně se vaše turné mělo odvíjet do značné míry okolo tvorby z vašeho nového alba. Na loňských koncertech jste z něj hráli nejméně čtyři písně. Myslíte, že jste jich hráli moc?
Myslím si, že byste se mohl ohlédnout na předchozích několik let jako na postupné budování napětí a intenzity. My toho totiž od našich fanoušků mnoho vyžadujeme. A stejně tak toho oni vyžadují spoustu od nás. Oni chtějí být žádáni a vybízeni. Oni neočekávají, že U2 budou něco prostého.
Popravdě, jedním z nejlepších okamžiků na našem prvním letošním koncertu byla píseň "Get On Your Boots". Ta píseň se konečně propojila s publikem. Chvilku to trvalo. Ale vždy jsem věděl, že to je skvělá píseň. Má punk-rockový zvuk tam, kde předtím zněla jako tvorba Prince. Byla totiž chvíle, kdy Prince hrál rock & roll s takovým zvláštně svůdnými prvky. A já si myslím, že přesně o to jsme usilovali, když jsme psali píseň "Get On Your Boots". Ale nakonec je ta píseň stejně víc do punk-rocku.

Na vašem vystoupení v Turíně bylo zajímavé, že ty dvě nové písně co jste hráli, "Return of the Sting Ray Guitar" a "Glastonbury", byly naprostým úletem: rock & rollové fláky vtěsnané do přemýšlivých a klidných částí vystoupení. A pak tam byla "North Star", nedokončená akustická balada.
Hudba je pro nás svátostí. V oné nové písni ["North Star"] jsem si pomyslel, "Je naprosto v pořádku napsat milostnou píseň pro celý vesmír." A "Glastonbury" byla ten večer velice zábavná. Odehráli jsme ji celou výborně, ale na konci se nám něco drobného přihodilo, já jsem se trochu ztratil a zapomněl text [usmívá se]. Edge se vídal s Jimmy Pagem [oba kytaristé se podíleli a společně vystupovali v dokumentu "It Might Get Loud"] a myslím si, že je jeho vliv na té písni znát. Já však slyším "Glastonbury" jako tvorbu od Chemical Brothers, jako The Prodigy.
Ta píseň je o návštěvě tohoto hudebního festivalu [U2 měli být hlavními hosty tohoto legendárního britského festivalu - Bonovo zranění a operace je donutila vystoupení zrušit]. Je to jako náboženská pouť. A je inspirována bílou květinou, která kvete dvakrát do roka v Glastonbury. A místní mytologie uvádí původ květiny od Josefa z Arimatie, světce, který pomáhal sejmout tělo Krista z kříže. On totiž také měl navštívit Británii, a zrovna v Glastonbury uložit svoji hůl do země. A na tom místě v Glastonbury vyrostl strom a kvetou právě ty místní bílé květiny. [Bono odříkává část textu písně: "Přišel aby nalezl kvetoucí růži / Kvetoucí růži z Glastonbury".] A také měl s sebou přinést pohár z poslední večeře Páně, Svatý Grál.
Ta píseň na mne působí jako by byla ze sedmdesátých let [směje se]. Nemohu uvěřit tomu, že se v ní nacházím. Že kvůli tomu navštěvuji Glastonbury. Všichni ostatní tam jdou kvůli hudbě, kvůli svým přátelům, kvůli zábavě. Takže se ocitáme v nemocničním pokoji, já jsem na morfiu a Paulu McGuinessovi [manažer skupiny U2] začíná být jasné, že budeme muset zrušit všechny ty severoamerické koncerty. A já jsem se zeptal, "A nemůžeme vystoupit na Glastonbury?" A Dr. Müller-Wahlfart na to, "Ty léky co užíváte jsou silnější, než si myslíte." [směje se]

Další album - či alba
Turné je teď méně o vašem posledním albu a více o vaší historii - minulosti i budoucnosti. Písně, které jste hráli v Turíně, byly staršími kousky i novým materiálem. Celé to 360° vystoupení se stalo více plynulým, umožňujícím vám víc, než jen ohromovat publikum jeho velkolepostí.
Naším nápadem bylo učinit samotné publikum, celý ten dav, tou podívanou, zatímco my jsme uprostřed této pospolitosti a můžeme si klidně zahrát novou píseň, budeme-li si to přát. A publikum to všechno vidí jak se to odehrává, neboť na pódiu nic výhledu nepřekáží. Není se za co schovávat.
Takže teď je to: "Vážně? Tak nám schválně zahrajte nějaké nové písničky. Co třeba tři?" Jasně, publikum si může říct, "No, nebyly nic moc." Ale pokud bych já byl fanouškem U2, tak to by bylo přesně to, co bych si přál. Chtěl bych vidět novou písničku a její vývoj na živém vystoupení. Je možné, že sami zjistíme, že není taková, jakou jsme si ji představovali a už ji třeba nikdy nezahrajeme. Ale máme jich naštěstí ještě dost v zásobě.

A kolik jich tedy je?
Tak máme tu Songs of Ascent, což je takové rozjímavé album, které původně mělo doplňovat album No Line on the Horizon. Máme tu rockově znějící album. A také tu máme tanečně znějící album. A v neposlední řadě máme také ten muzikál na motivy Spider-Mana.
Dohromady ty čtyři alba tvoří celkem asi 25 až 30 písní. Takže se teď musíme rozhodnout, jak že je vlastně vydáme? Vydáme je v jejich vlastních skupinách, jak je máme nyní rozdělené? Chris Martin [frontman skupiny Coldplay] mi zavolal a řekl mi, "Slyšel jsem, že máte nachystaných několik alb. Mám skvělý nápad. Proč z nich nevybrat ty nejlepší písně a společně je nyní vydat?" A já na to, "Hmmm…" [škrábe se na bradě]
Protože my tak nejednáme. Přijde nám to trochu hloupé. Z tohoto hlediska nejsme natolik pokrokoví jak si myslíme, protože kdybychom doopravdy byli, tak bychom vydávali nové písně online a dávali bychom našim fanouškům větší možnost volby. Místo toho tady my sedíme a hádáme se o nich, a přitom o nich vůbec nic nikdo z našich fanoušků neví. Ale lidé tady na pláži, ti je nejspíš znají, protože je stále dokola hrajeme, jako třeba včera večer. [směje se]


Jak moc si myslíte, že se promění vystoupení a show, až se příští léto vrátíte do Severní Ameriky odehrát koncerty přesunuté z letošního roku?
To bude výborný návrat. Tou dobou totiž budeme možná mít i nové album - Myslím si, že pravděpodobně budeme. Takže je to zkrátka báječné. Ti lidé budou mít vstupenky na zcela novou show s novými písněmi. Bude to velice vzrušující rok.