Steve Lillywhite exklusivně: 30 let od vydání WAR (II. díl)

Reportér věhlasného fanwebu AtU2.com vyzpovídal producenta U2 Steve Lillywhiteho - v únoru to bylo totiž 30 let od chvíle, kdy světlo světa spatřilo album War! První díl obsáhlého rozhovoru jste si mohli přečíst na U2czech.blog.cz - ZDE. Nyní máte možnost přečíst si na U2czech.blog.cz možnost překlad druhého dílu tohoto zajímavého rozhovoru s šedou eminencí skupiny U2. Další díly budou následovat v brzku...!

Takže jste pracoval s U2 ve studiu. Prý jste na Bona dost tlačil. Niall Stokes ve své knížce Into The Heart dokonce píše, že Bonovi začalo krvácet z krku. No a byla to pravda? Opravdu Bonoovi krvácely hlasivky?
Prosím Vás (sarkasticky), byla země stvořena za sedm dní? Nemyslím si, že krvácely. Musel jsem jen Bona tročku posounout. I když Bono sám je na sebe velice přísný, jeden z nejpřísnějších, co v byznisu znám! A nakonec to znělo super! Když se nad tím teďka zamýšlím, možná mu nějaká ta kapka ukápla...

Texty Bonovi tenkrát nešly tak jako dnes. On k tomu tenkrát přistupoval jako k psaní básní. A tak se často stalo, že se najednou obejvil a řekl: "Poslechněte si tohle!" Když jsme si to pak poslechli museli jsme mu to rozmluvit. "Zní to skvěle, Bono, ale nerecituj to ale opravdu zpívej." No a pochopitelně, když to měl Bono napasírovat do melodie písničky, nic z toho často nebylo. Takže i on sám si uvědomil, že má psát jen to, co má na mysli, když se dostane do toho správného stavu duše. Žádné kudrlinky.

Ano, na některých písničkách je to i slyšet. Takové to, čemu říkají Irové "nářek", když se chtějí vyzpívat ze svého utrpení.
Ano, takový zvláštní způsob šamanismu.

Zmínil jste, že když jste nahrávali album War, nikdo z vás nepřemýšlel o tom, jaká písnička z alba by mohla být rádiový hit. Písničky Sunday Bloody Sunday a New Year's Day se nakonec dočkaly velké pozornosti a ve vysílacím prostoru stanice MTV. Překvapilo Vás, že se tyto písničky dostaly až na vrchol?

Když dělám s někým album, tak nikdy prvoplánově nepřemýšlím nad tím, vytvořit hit. Protože moje práce není rozhodovat, jaká písnička na albu je hit. U každého umělce je to jiné. Nemůžu dělat to samé u rozdílných umělců. Na konci každého nahrávání se písničky postaví do stejné linie, podobně jako při závodu koní. Některé to dotáhnou do toho pomyslného cíle úspěšnosti, některé ne. Ta první možnost se na albu War týkala Vámi zmíněných písniček. Věděl jsem, že Sunday Bloody Sunday je bezva písnička, ale New Year's Day? Do ní jsem byl hned zamilovaný. Říkal jsem si: Bože, tu písničku já strašně miluju!" Na druhou stranu jsem si nebyl jistý, jak to příjme publikum U2. Víte, hlavní riff tehdejšího největšího hitu skupiny byl I Will Follow a ten měl skvělý riff. New Year's Day ml klavírní sólo.

A ta basa! Ta zní skvěle!

Ano, je to bezva kombinace basy a klavíru.

To bylo na tu dobu velice zvláštní, že?

Ano. A já si nebyl jistý, jak to půjde do kupy. Musím ale říci, že U2 měli s sebou ve studiu tenkrát nějakého kamaráda a ten, vždycky když začali zkoušet New Year's Day, byl z té písničky úplně na větvi.

Chytrý chlapec.

No, je třeba naslouchat mladým.

Ten mladík s čuchem na hity je teď producentem, že?

Na jeho jméno si nevzpomenu, ale byl to někdo z bezprostředního okolí skupiny.

Ten měl ale stěstí!

Víte, já bych dneska už nikomu nedovolil jen tak sedět ve studiu. Nevím, kam se poděl.

Třeba si přečte tento rozhovor a ozve se Vám.

To by bylo skvělé.

No a kdo rozhodl to, že písničku Seconds bude zpívat The Edge?

Můj ty Bože. Nevím. Wow! To je poprvé, kdo se mě na to zeptal a já se te´d snažím vzpomenout. To je co? Byla to ta druhá písnička na albu, že?

Ano, byla.

Druhá písnička na albu a vy tam jako posluchač slyšíte jiný hlas. Divné, že? Víte, já to album neslyšel několik let, protože to nikdy nedělám. Na albu War je hodně věcí unikátních. Není to normální album U2. Např. nástroje jako trumpety a trumpetová sóla, atd.

No, a právě proto je to moje oblíbené album.

(nevěřícně) Fakt?

Naprosto. Když jsem byl na střední, poslouchal jsem ho každý den. Poslouchal jsem War na cestě do školy a když jsem jel zpátky, tak to bylo Abbey Road.

Hm...mluvím tedy s fajnšmekrem.

Jiná alba U2 mě už omrzela, ale War ne.
No, možná je to právě kvůli těm odlišnostem, které jsem zmiňoval. Těma trumpetama, The Edgem jako zpěvákem...

Když mluvíme o odlišnotem. Kdo se rozhodl pro Coconuts, jakožto zpěvačky ženských partů písniček?
To byla náhoda. Prostě se to tak jen stalo. Kid Creole and the Coconuts byli slavní u nás v Británii, ale v USA nebyli. Nějakých šest měsíců byli u nás doma nejlepší kapela široko daleko. Vzpomínám si, že měli pár suprových písniček. Hráli tenkrát v Dublinu a pozvali nás na svůj koncert. A my šli. Když jsme s nimi mluvili v šatně, někdo (možná jsme to byl já) je pozval na zkoušku k nám do studia. No a druhý den se tam objevili. Byly to velice krásné mladé holky plné elánu. A my jsme je využili pro naší písničku Surrender.

Jsou to ty zpěvačky, které slyšíme i na začátku písničky Red Light? Takovéto "dah-duh duh, dah-duh duh". Jsou to ony?
Myslím si, že ano.

No tak měly štěsí, ne?
No, nevím, jestli měly štěstí, protože si nejsem jistý, jestli jsme jim za to dali nějakou tu korunu. (smích)

U2 často mluví o touze předělat album POP. Jsou na albu War nějaké písničky, které byste chtěl předělat a dát jim druhou šanci?

Ne. Žádné.

KONEC II. DÍLU.