EXKLUSIVNĚ: Rozhovor s Bonem a Herbertem Grönemeyerem

Bono byl před nedávnem v Berlíně (KLIK). V Berliner Zeitung se pak objevil rozhovor irského zpěváka a jeho kamaráda Herberta Grönemeyera. Na U2czech.blog.cz máte nyní možnost přečíst si celý rozhovor.

Berliner Zeitung: Vypadá to majestátně, jak sedíte oba dva spolu se sepnutýma rukama u stolu.

Bono: Myslíte?

Grönemeyer: Je mi líto, že na Vás působíme takovým dojmem. Možná je to tak, že máme před sebou odpoledne ještě setkání s Putinem, Merkelovou na veletrhu v Hannoveru. Však víte, tam, kde se dělají pořádné dohody. (Bono se mezitím otočí na Grönemeyera a kouká na něj zmateně). Nekoukej na mě tak. to byl jen vtip. Já moc dobře vím, že máš po této tiskové konferenci schůzku s Merkelovou v jejím úřadě. A já jsem rád, že tam nemusím jít.

Berliner Zeitung: Oba dva jste zapálení aktivisté v boji proti chudobě. Jste také dlouhou dobu přátelé a vystupujete společně na všemožných akcích. Co Vás dva, kromě hudby a politiky, spojuje?

Bono: K tomu bych něco řekl - bohužel se to nesluší

Berliner Zeitung: Proč ne?

Bono: Protože když se s Herbertem spolu bavíme, jde často o těžké zranění, která jsme si přivodili během naší kariéry.

Grönemeyer: Přesně. Už jste si asi toho všimli - máme se rádi.

Bono: Představte si situaci, že nás s Herbertem potkáte v hospodě, kde se spolu často setkáváme. Na první pohled byste si mohli myslet, že spolu nad lahvinkou pravé Whisky mluvíme o všemožných problémech ve světě. Ale myslím si, že by se Vám ten náš rozhovor nelíbil. Většinou Herbertovi říkám: "Ach jo, to mě to loupe v kříži." a on mi odpovídá: "Kamaráde, mě taky!"

Berliner Zeitung: Takže to je většinou o stařeckých problémech?

Bono: Nemusíte se nám vůbec posmívat: Rock n' Roll je prostě náročný psychicky.

Grönemeyer: Přesně tak. Dáváme do toho všechno (smích).

Bono: A teď se směješ! Oba dva mluvíme v hospodě pochopitelně i o jiných způsobech zranění - například srdcebol.

Grönemeyer: Srdcebol a bolavé tělo.

Bono: A někdy v průběhu večera skončíme u tématu, kdo z nás skončí jako první na invalidním vozíku.

Grönemeyer: Nebo jestli bychom si na konci našich dní mohli ještě pořídit společnou domácnost. Takový postseniorský privátek pro dva.

Berliner Zeitung: To bude ale asi ještě nějaký ten pátek trvat. Když jste v roce 2007 byli před sumitem G-8, říkali jste: "Naše hnutí se nedá zastavit." Dnes, o šest let později, je již jasné, že například Německo nedostojí svých závazků postupně navýšit svou finanční pomoc chudým o na slíbených 0,7% DPH. Doposud je to něco okolo 0,38%. Nejste zklamaní? Neštve Vás, že Vaše letité lobby nefunguje?

Grönemeyer: Je to fakt, že je Německo v současné době daleko za svým slibem. Paní Merkelová by si ale neměla myslet, že to téma vyšumí. Budeme na ni tlačit dál, především nyní v době volebního boje. Vláda by se neměla pokoušet vykroutit se ze svých závazků.

Berliner Zeitung: Na to jste ale v posledních letech často upozorňovali.

Grönemyer: Jsme muzikanti. Neděláme nic jiného, než že se ze všeho snažíme vyzpívat a vybubnovat - ale dokážeme taky pěkně vysírat. Víte, mě prostě vadí ten způsob, jak se vláda snaží odplížit a nedostát svých závazků. Měla už o zvýšení rozvojové pomoci dávno rozhodnout a ve skutečnosti se nic nestalo. Umění paní Merkelové tkví v tom, že se neustále snaží v člověku vzbudit naději - ale ve skutečnosti nedělá nic. Konec konců před nedávnem byl rozpočet určený na pomoc v boji proti chodobě zkrácen.

Berliner Zeitung: No ale když se nyní řeší eurokrize spojená s otázkou, zda přežije Evropská unie nebo společná měna, tak je to pochopitelné, ne?

Bono: Jasně. Jsme si plně vědomi vlivu krize. Jsme ve výjmečném stavu. Ale takové Irsko je například postihnuto krizí také a musí šetřit, kam se podívá. Ale peníze na pomoc proti chodubě nešrktá. To ukazuje, že to prostě jde!

Berliner Zeitung: A toto řeknete Angele Merkelové?

Bono: Řeknu kancléřce toto: "Představte si prosím, jak hrozivá by byla krize v Evropě, kdyby tady nebyl takový trh jako má Čína a nepomohl nám. Protože bez tohoto obrovského trhu by exportně orientované země jako Německo byly nahrané. A podívejte se do budoucnosti, do roku 2020 nebo do roku 2030. Potom může být i Afrika takovýmto trhem, když půjde tento kontinent tak nahoru, jako nyní.

Myslete na ty tisíce pracovních míst, které pak vzniknou pro střední třídu v Německu, aby zasytili tento rychle se vyvíjející trh! Myslete na německé výrobce strojů, aut, nákladních vozů, kteří nyní profitují ze spolupráce s Čínou a kteří pak budou profitovat ze spolupráce s Afrikou. Vím, zní to absurdně, když mluví rocková hvězda o takových věcech jako je střední třída, průmysl. Ale to nic nemění na faktech. Afrika je přesně tak důležitá pro Německo a Evropu jako jsou Německo a Evropa důležité pro Afriku. Jsem přesvědčený, že německá vláda svůj slib dodrží.

Berliner Zeitung: Kofi Annan, dřívější generální sekretář OSN, iniciátor sdružení Millenium, zmínil, že finanční krize zpomalila boj proti chudobě na celém světě. To ale není přece žádný konec světa. Jede se dál, jen malinko pomaleji, než se očekávalo.

Grönemeyer: Při vší úctě, to ale úplně odporuje mému německému naturelu. Já jsem prostě trošku naštvaný. Jde přece před začátkem volebního období o to, abychom nedovolili vykašlat se na sliby a zabránit tomu, aby paní Merkelová ten problém hodila prostě za hlavu. Nejde přece o to, zůstat za každou cenu v eufórii. Dosáhli jsme prostřednictvím naší kampaně a naší prací za ty dlouhá léta mnohého. Bohužel ta tendence, věci neřešit a prostě se na ně vykašlat a ještě bagatelizovat to, čeho jsme dosáhli, je (nejen u nás v Německu) stále silnější.

Bono: Každý se mě na to pořád ptá. Co to všechno přineslo - Vaše kampaně, schůzky s politiky, masové demonstrace jako v roce 1999 v Kolíně, když tam s námi bylo 50000 lidí v ulicích, aby požadovalo odpuštění dluhů nejchudším zemím. Přitom tady máme jasné údaje ze statistických dat. Světová banka například připisuje investicím, které umožnily odpuštění dluhů, že 51 000 000 afrických dětí mohlo jít do školy. Nemocní HIV získali léky - díky tomu může asi 8 000 000 lidí vést produktivní život. Kdyby toho nebylo, byli by mrtví. Úmrtnost dětí klesla v průběhu posledních 20 let z 12% na 7% za rok. To je denně 7 256 dětí. Tyto děti jsou důkazy toho, že to může fungovat. Nenapadá mě nic jiného, více přesvědčivého.

Berliner Zeitung: Pane Grönemeyere, ve srovnání s Bonem, který putuje už dlouhých 15 let mezi dveřmi kancléřské kanceláře v Berlíně a dveřmi v Elysejském paláci v Paříži a dveřmi amerického prezidenta v Bílém domě, nepatříte k těm, kteří by se často fotili s politiky. Dáte Bonovi nějakou radu, než půjde za kancléřkou Merkelovou?

Grönemeyer: Ne, to není nutné.

Berliner Zeitung: Bono se, narozdíl od Vás, označil za fanouška Maerkelové.

Grönemeyer: Vidíte, to je přesně rozdíl mezi námi dvěma.

Bono: Kdybych musel poznat, že Vaše kancléřka neveří v pomoc nejchudších z chudých. Potom bych přestal být jejím fanouškem.

Grönemeyer: Paní Merkelová pochází z protestantské rodiny. A my protestanti nemáme moc východisek. Nemůžeme se vykoupit jako katolíci, Bono. Musíme se na konci svých životů postavit svým hříchům čelem, když k nám přistoupí nás Pán a řekne: "Nebylo to všechno tak blbé." A tak by měla i paní Merkelová svým závazkům dostát.

Berliner Zeitung: V Mali, v malé zemi, ke které oba dva máte vztah, panuje v současnosti válka. V lednu roku 2012 jste tam vy, Bono, vystupoval. Vy, pane Grönemeyere, jste společně s hudebníky z Mali nahrál hymnu MS ve fotbale v roce 2006. Válka je taky o to horší, že Mali byla považována po dlouhá léta za příklad demokratické africké země a příklad funkčnosti finanční pomoci africkým zemím. Jak byste tuto domněnku vyvrátili těm, kteří říkají, že s Afrikou to jde od desíti k pěti i bez pomoci?

Bono: Musím přiznat, že mě nezdary mrzí. Ještě před začátkem války jsem byl v Mali. Země vzkvétala. Ale když se podíváme na naše nedávné historické události v Evropě, docházelo v Irsku i v Německu ke katastrofálním změnám, a to jak v Německu, tak třeba v takovém Irsku.Nemůžeme tedy čekat, že pokud je v nějaké zemi demokracie, bude vše automaticky ok. Demokracie je chaotický obchod. Mali je perfektní příklad pro kombinaci tří extrémů: (a) extrémní chudoba; (b) extrémní klima; (c) extrémní ideologie.To se týká i jiných států v oblasti jako je severní Nigérie, Somálsko, Sudán. Tam to hoří všude. Ale když se podíváš blíž, zjistíš, že lidé tam nemají vůbec nic. A kdo nemá lautr nic, ten vyslyší rád výzvy nějakých extrémistů.

Berliner Zeitung: Mezitím islamisté zakázali v Mali i hudbu. Co děláte s tímto, jako aktivisté a hudebníci?

Grönemeyer: S hudebníky z Mali, se kterými jsem tenkrát spolupracoval, jsem už dlouho nemluvil. Četl jsem o tom, že se debatuje o možnosti přesunout "Festival au désert", na kterém vystupoval i Bono, do sousední země Burkina Faso.

Bono: Na světě je mnoho akcí na podporu hudebníků z Mali. Například v USA nebo ve Velké Británii. Ohrožení těchto dobrých muziknatů mě nenechává klidným. Ti jsou totiž jedinými svědky toho, že existovali v té zemi hudebníci, kteří stáli na začátku gospelu, blues, rocku.Předci afro-amerických hudebníků pocházeli totiž ze západní Afriky.

Berliner Zeitung: Pane Grönemeyere, jste proti Merkelové, zatímco Vás přítel ji objímá. Jak to vydržíte?

Grönemeyer: Bono pracuje na jiné úrovni, než já - on se pohybuje v globálním kontextu. Musí se přizpůsobit různým lidem, různým kulturám. Já se pohybuji jen v německém prostředí. Pracuji na vesnici. A tu znám velmi dobře. Ostatně můj způsob práce je jiný, než ten Bonův. Nepodávám politikům ruku.

Berliner Zeitung: Přitom jste nereagoval vždycky tak alergicky na politiky: na počátku 90. let jste se sešel s Willym Brandtem.

Grönemeyer: To je pravda, ale...

Bono: ...pro Williho Brandta to znamenalo politické oslabení.

Grönemeyer: Nech mě mluvit! To byla úplně jiná situace, než když jdeš k politikům na návštěvu ty. Brandt mě pozval k sobě, protože chtěl ocenit Nelsona Mandelu za jeho činy k podpoře demokracie. No a já tam měl zahrát. bylo to úplně jiné, než jak to děláš dneska ty. Willy Brandt a Nelson Mandela tam seděli u jednoho stolu. Brandt mluvil tím svým vrzavým hlasem (napodobuje Brandta) a najednou si zdříml. No a tak jsem tam v tom pokoji byli já a Nelson Madela sami. Byl jsem úplně mimo sebe. Nevěděl jsem, co mám dělat.

Berliner Zeitung: A jak to bylo dál?

Grönemeyer: Mandela se mnou krátce promluvil. "Ehm, pane, Grönemeyere", řekl, "Vaši písničku proti Apartheidu, kterou jste hrál, považuji za geniální." Pokýval jsem, zatímco Willy Brandt spal dál. Potkal jsem se tedy s Willym Brandtem, ale moc jsem s ním nemluvil.

Bono: To, že usnul, vyplynulo z toho, že jsi mu přehrál jedno z tvých alb.

Grönemeyer: Z mého příběhu o Willym Brandtovi usuzuji, že politika a umění v Německu k sobě nemají toliko uznání a respektu. My jsme prostě země inženýrů. U nás je umělec pozvaný napolitický sedánek jen proto, aby tam zahrál pár písniček a uvolnil atmosféru. Potom by ale měl držet klapačku.

Berliner Zeitung: To zní, jakobyste nerad potkával politiky jen z toho důvodu, že máte komplex méněcennosti.

Grönemeyer: Ne, to je blbost. Nemám komplex méněcennosti.

Bono: Co je komplex méněcennosti?

Grönemeyer: Inferiority Complex.

Bono: Ne, tak ten opravdu nemáš.

Grönemeyer: Jsem rád, že nemusím s Bonem do kanceláře kancléřky. Ušetřím si tak čas pro jiné aktivity. Myslím si, že by si umění mělo od politiky držet odstup. Ale možná je to v Irsku jiné, než u nás v Německu.

Bono: V Praze to bylo během Sametové revoluce také jinačí, když umělci jako Václav Havel předstoupili a převzali zodpovědnost.

Grönemeyer: Může být. Já se pohybuju jenom v německém prostředí. Byl jsme třeba strašně pyšný na to, když bývalý ministr financí Hans Eichel později prozradil, že podepsal odpuštění dluhů jen proto, že jsme na něj v rámci naší kampaně vyvinuli veliký tlak.

Berliner Zeitung: Visí ten obraz zarámovný ve vaší kanceláři?

Grönemeyer: Ne. To moje ego už nezvýší. Chci jen říci: tlak funguje. Když jsme s tou kampaní začínali, nikdo by nevěřil na sílu takového nátlaku. A já si myslel: No jo, pořád lepší, než sedět doma a čumět blbě z okna. Ale díky těmto úspěchům je tato naše práve zábavnější. Jinak by mě život snad ani nebavil.

Berliner Zeitung: Když mluvíte o zábavě - zahrajeme si s Vámi takovou malou hru. Řekneme Vám vždycky slavný mužský pár a vy nám řeknete, kým byste chtěli být nebo kdo jaké postavě pasuje víc.

BONO: No, tak to jsem tedy zvědavý.

Berliner Zeitung: Kapitán Kirk und Mr Spock.

Bono: Já sám sebe vnímám jako Spocka. Byl tak analytický.

Grönemeyer: Ty dva vůbecn neznám.

Bono: Neznáš vesmírnou loď Enterprise?!

Grönemeyer: Ne. Slyšel jsem o tom, ale seriál jsem nikdy neviděl.

Bono: Ok, tak potom ti prozradím něco, co ti asi moc nepomůže. V podstatě se nepovažuji ani za Spocka ani za Kapitána Kirka, ale za pana Scottyho - geniálního skotského inženýra, který opravoval motory v Enterprise a staral se o to, že všechno pěkně klapalo tak, jak mělo.

Berliner Zeitung: No a jak jste na tom s dvojcí Batman a Superman?

Bono: Z nás dvou může být Superman jen Herbert, definitivně. Viděli jste ho, jak jde na pódium? To je prostě: "Up, up and away!" A tak to dělá každý večer.

Grönemeyer: Ale Batman má batmobil, perfektní vůz. Já bych byl raději Batman.

Berliner Zeitung: Jürgen Klinsmann a Jogi Löw.

Bono: No, tak to já budu raději Klinsmann, protože toho druhého vůbec neznám.

Grönemeyer: Ale já jsem z nás dvou blondýn.

Berliner Zeitung: Mick Jagger a David Bowie.

Grönemeyer: To je těžké. Nesrovnával bych se se žádnými z nich. Bono je v podstatě ztělesněním obou dvou.

Bono: No dobrá, tak jsi...řek-ně-me...Iggy Pop.

Berliner Zeitung: Ten si na pódiu sundává kalhoty. To nedělá nikdo z Vás dvou.

Grönemeyer: Když bych to udělal, byla by z toho hysterie. Raději se budu věnovat jen mikrofónu.